Klid těhotným!

Nepřestává mě fascinovat, jak hrubě se chováme k těhotným ženám. Nerozumím tomu, jak si někdo sám před sebou může ospravedlnit, že se podílí na veřejné šikaně těhotné ženy. I když je ta žena jakkoliv silná, musí ji to minimálně vyčerpávat. A to je eufemismus! Z mého pohledu je to jakoby si do jejího břicha koplo pár desítek lidí. Co je komu do toho jak ta žena žije nebo co udělala před lety? Jestli mám respekt a úctu k životu jako takovému, tak snad musím mít přirozenou potřebu tu ženu v této době chránit a vytvářet jí bezpečný prostor! Myslím, že dokud bude docházet k šikaně těhotných žen, tak to jen poukazuje na to, že jsme jako společnost nemocní. Hluboce nemocní. Všichni si hlídejme, jak se chováme a když už nám něco udeje – nikdy není pozdě toho ihned nechat. Podívejme se do sebe. Položme si otázku jaké mé zranění se tím oživilo? Pokud ženu znám osobně, můžu se omluvit, případně situaci jinak napravit. Je to ve vašem osobním zájmu! Karma je potvora  Klid pro všechny těhotné!


Attachment – klíč k sobě i druhým


Psychoterapeutky Kristýna Bušková a Eva Labusová pořádají semináře k tématu, jež si v české společnosti jen pozvolna hledá místo. Jde o významnou kapitolu z vývojové psychologie, konkrétně o tzv. teorii citové vazby. Jejím autorem je anglický psychiatr John Bowlby (1907 – 1990), který byl po skončení 2. světové války požádán o zprávu k psychickému stavu dětí evakuovaných v době bombardování Londýna na venkov a odloučených tak přechodně či navždy od vlastních rodičů. Bowlbyho výzkum odhalil, že v raném věku je pro uspokojivý vývoj dítěte prožívání bezpečného vztahu s blízkou osobou obdobě důležité jako zaopatření základních fyzických potřeb. Kvalita našeho vztahu s primární pečující osobou, nejčastěji matkou, toho zkrátka v našich životech ovlivňuje víc, než si na první pohled dokážeme připustit. Evu Labusovou zpovídala Soňa Kolmanová:

Soňa: Proč s Kristýnou pořádáte setkání věnovaná attachmentu?

Eva: Protože si myslíme, že jde o klíčové, ale dosud ne všeobecně známé téma, které se přitom týká každého z nás. Kristýna studovala attachment v Anglii a má zdejšímu publiku co nabídnout. Čím více informací ohledně vývoje lidské bytosti máme dnes díky moderním výzkumným metodám k dispozici, tím více poznáváme, že schopnost vytvářet uspokojivé láskyplné vztahy je z velké míry předurčena prostředím, v jakém vyrůstáme jako děti. Mimořádnou důležitost má přitom raný věk, trvající od porodu zhruba do třetích narozenin. V tomto čase dochází k vytváření a uspořádávání husté sítě neuronových spojení v mozku, do něhož se dítěti ukládá a obtiskuje nejčastěji žité chování nejbližších pečovatelů, zpravidla rodičů, takže právě od nich si osvojujeme jakýsi základní vzorec pro vnímání i vyhodnocování okolního světa. Schopnost milovat, ať už druhé nebo sebe, se viděno z tohoto úhlu pohledu rodí z možnosti primárního prožitku přijetí a lásky v patřičném vývojově daném čase. Zároveň se ovšem dozvídáme, že mozek zůstává plastický daleko déle, než se dříve myslelo. V rámci jeho vývoje existují tzv. okna příležitosti, kdy to, co se nepovedlo ze začátku, se dá ještě poopravit, např. v době adolescence nebo v době, kdy se nám rodí naše vlastní děti a skrze ně dostáváme možnost odžít a léčit mnoho vlastních případných zranění. Znalosti o attachmentu nám umožňují okna příležitosti neprošvihnout a naopak jich dobře využít.

Soňa: Co ve zkratce teorie attachmentu říká?

Eva: Upozorňuje, že každý novorozenec přichází na svět s hlubokou potřebou vztahu. A hned od narození velmi delikátními signály projevuje svou schopnost takový jedinečný, hluboký a trvalý citový vztah navázat. Velmi pak záleží na tom, jak je s touto jeho vrozenou potřebou zacházeno. První důležitou osobou bývá pro dítě obvykle matka. Pokud je vnímavá, na dítě vyladěná, a pokud je její péče přiměřeně láskyplná a její chování stabilní, pak se v mozku dítěte ukládá základní informace, že být ve vztahu je bezpečné a obohacující. Pokud jsou podmínky pro vytvoření první prototypní vazby pro dítě nějak nevýhodné nebo dokonce nebezpečné, může dojít k narušení.

Soňa: Z vašeho semináře o attachmentu mi utkvěla jedna věta: „Ať už je chování člověka sebepodivnější, je to nějaký mechanizmus, který mu pomohl přežít.“ Zahrnuje attachment  tvorbu behaviorálních mechanismů, které se v dospělosti jen těžko předělávají, i když „nebezpečí“ již dávno pominulo?

Eva: Problém je v tom, že v raném věku si náš mozek základní strategii fungování osvojí na nevědomé úrovni. Emočně je dítě plně vybaveno a své pocity silně vnímá, ale rozumově je ještě nedokáže pojmenovat ani vyhodnotit. Na příklad se stane, že rodiče nejsou příliš empatičtí, vyžadují strohou poslušnost. Dítě na nevědomé úrovni pochopí, že se vyplácí na sebe neupozorňovat, brzy se třeba naučí být samostatné, nic o sobě nesděluje. Děje se tak ovšem za cenu tak zvané vyhýbavé vazby. Jindy jsou rodiče emotivní až moc, dítě se nemá jak orientovat, neví, co bude, protože je za jednu a tu stejnou věc dle nálady rodičů jednou pochváleno, a jindy dostane vyhubováno. Nemá se kde naučit jednotnému postoji k řešení problémů. Osvojí si pak ambivalentní vazebné chování, a když chce něčeho dosáhnout, samo o své potřeby bojuje nepřiměřenými záchvaty emocí… Samozřejmě to nefunguje takto prvoplánově, říkám to jen jako příklady, které v praxi bývají barvitější.

Soňa: Jsou známy možnosti, jak pracovat s dětmi, případně dospělými, jejichž vazba je výrazně narušená?

Eva: Ano, na nich stojí všechny tzv. attachmentové terapie, které vycházejí ze snahy poskytnout klientovi patřičnou korektivní zkušenost skrze vztah s terapeutem. V dynamickém procesu se klient učí pozorovat a reflektovat sám sebe a své reakce, takže, když se to podaří, po čase sám nahlédne, co mu komplikuje život. Že jde o dávné strategie z dětství, které mu tehdy poskytovaly základní pocit bezpečí nebo možnosti přežití, ale pro dospělost jsou už kontraproduktivní. Předělat takto naučené chování v dospělosti je náročné v tom, že člověku jeho strategie tak dlouho fungovaly právě pro ochranu a orientaci v jeho prostředí vztahů. V dospělosti proto obvykle musí nejprve s těmito mechanismy nějak „narazit“. Přestanou mu sloužit a začnou způsobovat spíš potíže. To bývá důvodem pro změnu i motivací pro terapii.

Soňa: Souvisí spolu kontaktní rodičovství a teorie attachmentu? Ptám se, protože v angličtině se kontaktní rodičovství nazývá „attachment parenting“. Je možné říci, že dítě vychovávané kontaktně, je vychováváno v souladu s teorií attachmentu?

Eva: Ano. Respektovat potřeby attachmentu znamená vychovávat dítě v souladu s jeho vrozenými potřebami. Dnes se  – i díky pokroku ve zobrazovacích metodách – poprvé v historii lze opřít o výsledky výzkumů, které prostřednictvím zkoumání vývoje mozku mnohé napovídají o okolnostech, v nichž se  vztahovému zdraví lidských bytostí daří. Však také v posledních desetiletích vzniklo po světě mnoho rodičovských hnutí, která usilují o nastolení nového pohledu na výchovu a o nový způsob zacházení s dětmi právě už v souladu s moderními poznatky.

Soňa: Co je pro rodičovství nejpodstatnější?

Eva: Uvedla bych hlavně přijetí dítěte bez podmínek a vědomí, že my dospělí se od něj máme hodně co učit… Šetrný porod a respekt k důležitosti prvních hodin života. Neoddělování novorozence od matky. Rychlé první přiložení k prsu a plné kojení do čtyř měsíců až půl roku věku a následné doplňkové kojení podle potřeb dítěte. Častý tělesný kontakt (mazlení, nošení, případně i společné spaní…). Citlivé reagování na pláč miminka. Přiměřená míra stimulace, rovnoměrně zaměřená na tělesný a duševní vývoj. Klíčový je i fungující vztah rodičů a soudržné rodinné společenství vycházející z pevného vztahu matky a otce dítěte. Přirozená autorita rodičů, nepostavená na manipulaci dítěte strachem, tresty nebo hrozbami, ale postupným vrůstáním do láskyplných vztahů. Důležité je, že dítě nestojí v centru pozornosti jako modla a nerozbíjí vlastní smysluplný život rodičů. Ti jsou zároveň ochotní věnovat dítěti dostatek času a pozornosti, v prvním roce života bez výhrad a s velkými ohledy na křehkost věku, od batolecího věku pak s důsledným vymezováním hranic a vedením k odpovědnosti. Setrvání dítěte převážně v rodinném prostředí doporučujeme do dvou až tří let věku právě z důvodu možnosti vytvoření nosného vztahu s hlavní pečující osobou. No a pak přichází postupné osamostatňování dítěte a vše se dovršuje umožněním tzv. „sociálního porodu“ na konci puberty.

Soňa: To tedy zní jako hodně nesplnitelný ideál…

Eva:… kterému se všichni můžeme přibližovat podle svých sil, vhledu a možností.  Nejde o perfektní plnění zmíněného. Přijímejme život, jaký je. Učme se z chyb. Dělejme, co můžeme, s tím, co máme. Ukazuje se, že děti někdy vztahově rostou i v nevýhodných podmínkách, je-li nablízku aspoň jedna náhradní láskyplná osoba, prarodič, soused, někdo, kdo dává dítěti najevo, že mu na něm opravdu záleží. Mějme v tomto smyslu oči otevřené.

Soňa: Má attachment i společenský dopad?

Eva: Neurologické výzkumy potvrzují, že mozky dětí obklopených rodičovských přijetím, empatií, službou a laskavou pozorností se vyvíjejí jinak než dětí vyrůstající v prostředí emoční lability, konfliktů nebo dokonce násilí, kdy dítěti nezbývá než přepnout na nouzový režim. Náš attachment vytváří důležitý všudypřítomný kontext, který formuje vztah, jaký máme k sobě, k našim blízkým. Projevuje se v rodině, v malých společenstvích, ve větších kolektivech a nakonec i v celé společnosti. Jinak řečeno, attachment předurčuje, jak jsme schopni dbát na potřeby své i ostatních lidí, zvířat, rostlin i všeho neživého, k čemu se během života jakkoliv vztahujeme. Není pochyb o tom, že v pozadí dnes nepřehlédnutelného hnutí za „nové“ rodičovství  – ať už mu říkáme jakkoliv – se skrývá i naděje pro ozdravení společnosti jako celku.

———————————————————————————————————————

O tom, jak kvalita vazby mezi dítětem a pečující osobou může ovlivnit budoucí vztahy dítěte, pojednávají níže uvedené příklady:

Jana (29 let) měla matku, která milovala podmínečnou láskou – když bylo její dítě hodné, bylo oceňované. Když zlobilo, bylo odmítané. Jak si matčinu lásku zajistit? Tím, že se Jana naučila „ nezlobit“ a být soběstačná. Začala skrývat své potřeby i svá slabá místa, pocit bezpečí hledala mimo oblast vztahů (dnes je velmi úspěšná v práci, byť ji její workoholismus začíná vyčerpávat). Ve vztazích volí i v dospělosti vyhýbavé vzorce chování – neodporuje, ale ani se příliš neangažuje. Často cítí podivnou prázdnotu, zvláště když se jí stále nedaří najít životního partnera. Strategie „stačím si sama, hlavně když jsem výkonná“ jí stojí v cestě při snaze vytvořit hluboký intimní párový vztah.

Kryštof (45 let) má matku, která v jeho dětství nebyla „čitelná“. Nebylo snadné odhadnout, jakou má zrovna náladu. Za jednu a stejnou věc chlapce někdy pochválila, jindy mu vyhubovala. Někdy jej zahrnovala projevy silné náklonnosti, jindy mu spílala, že se neměl narodit. Někdy byla bez zájmu, jindy svými přepjatými emocemi dítě doslova zaplavila. Kryštof si v poslední době začíná uvědomovat, že mívá sklony reagovat obdobně nepřiměřeným emočním projevem. Je bojovný a agresivní, i pro maličkosti nechává rozhořet souboje „na život a na smrt“. Tím si sice získá pozornost druhých, zároveň však před ním prchají, protože jeho chování vnímají jako přepjaté a odpuzující.

 

Petrovi (32 let) rodiče se rozvedli, když mu byly 3 roky. Otec poté z jeho života zmizel a matka si z chlapce udělala životního důvěrníka. Zahrnovala jej svými pocity i problémy, přisvojila si celý jeho život. Když chtěl v bezmála třiceti letech konečně opustit domov a začít žít sám za sebe, bylo pro něho nesmírně těžké matku opustit bez pocitů viny. Jak sám říká, bez několika let psychoterapie by to nejspíš ani nedokázal. Se svými partnerkami má ovšem Petr opakující se problém: Když se k němu chtějí více přiblížit a sdílet se s ním, Petr propadá panice, které sám dobře nerozumí – bojí se, aby ho ženy nezačaly „dusit“ podobně jako kdysi jeho matka. Na podněty přiměřené touhy po intimitě a sdílení v párovém vztahu reaguje stažením se do sebe a neschopností otevřeně komunikovat.

———————————————————————————————————————-

O lektorkách:

 

M.Phil et. M.Sc Kristýna Bušková, PhD  získala psychologické vzdělání v Anglii na univerzitách Cambridge, Glasgow a Nottingham. Je v soukromé psychologické praxi v Praze, kde pracuje psychodynamicky a s problematikou attachmentu. O attachmentu přednáší na University of New York in Prague a na Masarykově univerzitě v Brně. Kontakt: kbuskova@gmail.com

 

PhDr. Eva Labusová je poradkyně pro oblast rodičovství, výchovy a vztahů. Věnuje se publicistice. Pořádá přednášky a semináře pro odborníky i veřejnost. S dcerou Alžbětou ve spolupráci s nakladatelstvím Triton připravily pro český knižní trh dvě publikace švýcarsko-americké psycholožky Alethy Solterové (www.awareparenting.com), týkající se důležitosti rané interakce matky s dítětem a významu dětského pláče a vzdoru (Moudrost raného dětství, Slzy raného dětství). Více na www.evalabusova.cz  Kontakt: eva.labusova@seznam.cz

 

 

 


Čím jsem vědomější, tím se mi žije lépe.

Ženu, kterou bych vám dnes ráda představila, neznám ani dva roky. Přesto jsem s ní zažila víc důležitých momentů, než s jinými za dekádu. Co mě na ní nepřestává fascinovat je pocit bezpečí, který s ní mám. Budí ve mně dojem, že lidi nesoudí a tak je má čas milovat. Ačkoliv je to žena jemná, nezalekne se ani nejtemnějších stínů. Seznamte se s terapeutkou, kapitánkou týmu Transitions a mojí milou přítelkyní Annou Nándražiovou.

Anna: Děkuji Ti za komplimenty, Soňo. Vážím si našeho přátelství.

Soňa: Nepsala bych to, kdybych si to doopravdy nemyslela. Aničko, my jsme se poznaly na Transitions. Co tě přivedlo ke zkoumání porodního traumatu?

Anna: Asi před 4 léty jsem začala mít hodně velkou potřebu studovat prenatální a porodní traumata. Při práci s klienty v individuálních terapiích jsme se často dostali do období prenatálu a porodu, kde jsem viděla, jak zásadní pro náš život toto období je. Také práce na mých vlastních tématech a sebepoznání vedla k prenatálu a porodu. Já sama jsem těžce rodila dceru. Měla jsem tam hodně otazníků.

V tom čase jsem se nadchla knihami Arthura Janova Prvotní otisky, Primární terapie, Biologie lásky a začala jsem i uvažovat, že bych za ním odjela. Mělo to však několik úskalí, ale přivedlo mne to k dalším informacím. Za několik měsíců vyšel rozhovor s Jullianem Gustavsonem v Magazínu Maitrea a moje zkušenost s Transitions začala.

Soňa: Co ti účast na Transitions dala?

Anna: Asi nejvíce ze všech terapií i tréninků mne Transitions přivedly k vlastní přirozenosti, k hluboké sebereflexi a empatii k sobě i druhým.

Soňa: Nedávno jsi mi pomáhala pochopit význam snu, který se mi zdál důležitý. Byl děsivý a nejraději bych jej zapomněla. Ty ses nezalekla a pomohla mi jej rozklíčovat. Byla to pro mě hluboká zkušenost. Jak se sny pracuješ?

Se sny klientů nejčastěji pracujeme na tzv. vnitřní rovině. To znamená, vnímáme postavy a symboly ze snu jako vnitřní osoby nebo aspekty klienta. Vedu klienta aby si prozkoumal každou postavu a symbol ze snu, jaké má místo v jeho nevědomí, jaké má postoje, chování, historii, co mu chce říct, co si má snem zvědomit. Někdy i stavíme konstelace na sen, nebo pracujeme metodou amplifikací, nebo mluvíme s vnitřním snovým průvodcem.

Soňa: Když jsi poprve mluvila o VoiceDialogu, neuměla jsem si pod tím nic představit, ale terapie na které jsem u tebe nedávno byla mě velmi mile překvapila. Jak bys VD popsala někomu, kdo vůbec netuší, o čem to je? V jakých situacích je vhodný?

Mluvíš o Voice dialogu, ale já již ten název moc nepoužívám. Voice dialog jsem se několik let učila u Heidy Berger a Artha Wittemanna. Dali mi hodně, ale já jsem si po zkušenostech a studiích i jiných metod vytvořila svůj vlastní přístup. Při práci s klienty se mi osvědčil. Je to přímý rozhovor s vnitřními osobami, ale není to Voice dialog v tom smyslu, jak se vyučuje.

Soňa: Já jsem si všimla, že jsi při terapiích velmi intuitivní a kombinuješ neustále vše, co umíš. Myslím, že to děláš za účelem dosažení lepšího výsledku. Jako klientce mi to vyhovuje. Pověz mi ale, odkud se berou naše vnitřní osoby?

Když zažíváme trauma nebo nemáme naplněnou některou základní potřebu (to se nejčastěji děje v prenatálu, u porodu a v dětví), je to pro nás velmi bolestivé. S tou bolestí bychom dlouho nevydrželi žít. V naší psyché dojde k oddělení té části, která bolest prožívá, od našeho esenciálního zdroje. To se projeví i na přerušení některých spojení mezi neurony v mozku. Zároveň se v psyché i v mozku vytvoří jiné části, které se specializují na to, abychom přežili a hlídají, aby k podobné traumatizace již nedocházelo, nebo abychom ji nevnímali. Tyto od našeho esenciálního jádra oddělené části se chovají jako samostatné vnitřní osoby, naše subpersonality, které mají své specifické potřeby, zájmy a chování a často jsou mezi sebou v konfliktu. V období svého vzniku nám udělali velkou službu, ale bohužel, jak nemají úzký kontakt ani důvěru k našemu bytostnému jádru, nemají reálný pohled na svět a vidí svět i nás samotné jen ze svého zúženého úhlu pohledu. Často v našem životě přebírají velení místo našeho zdravého esenciálního Já. Při práci s těmito vnitřními osobami klienta posilujeme kontakt s esenciálním Já klienta, zvědomujeme historii i zájmy vnitřních osob a mluvíme s nimi, aby získaly důvěru k esenciálnímu Já a cítily se jím přijatí. Metodou přímého rozhovoru s vnitřními osobami pracuji s klienty na tématech vztahových, postojů k sobě, k práci, k financím či čemukoliv jinému.

Soňa: Jediné, co jsem s tebou ještě nezkoušela jsou konstelace. Jak dlouho je vedeš a co tě na nich baví? Kde je pořádáš?

Konstelace vedu dva roky. Na konstelacích mě baví ty vhledy a možnosti „léčení“ v jakékoliv oblasti naší vnější i vnitřní reality. Pořádám je v Praze, Pardubicích a Brně.

Soňa: Co mě na tobě překvapuje je tvá oddanost vědomému žití. Neznám moc lidí, kteří jsou takto důslední a poctiví. Vždy, když se s tebou setkám, tak si potom říkám, že nejdu dost do sebe a měla bych přidat. Jsi mi velikou inspirací. Jak dlouho se seberozvoji věnuješ a jaké máš další plány?

Soni, nevěděla jsem, že to na Tebe tak působí. Mne se prostě dobře žije, když jsem co nejvíce vědomá. Život, práce, vztahy, vesmír mají smysl a baví mě ho nacházet a zkoumat. Pořád mám plno témat, která přitahují moji pozornost s větší nebo menší naléhavosté.  Seberozvoji se aktivně věnuji 14 let, přivedla mne k tomu těžká životní situace. Předtím jsem se zajímala spíše o mentální rozvoj a tak trochu o psychologii a východní filozofii.

Plány? U mne se spoustu aktivit vyvíjí neplánovaně, přitáhnou mou pozornost, nabírají intenzitu a pak do toho jdu. V současné době se chci více věnovat tanci a práci s tělem. Mou pozornost přitahuje i pouť do Santiaga de Compostela, tak uvidím, jaký to bude mít další průběh.

Soňa: Ty toho děláš a pořádáš mnohem víc. Ještě mám s tebou co objevovat. Můžeš čtenářům prozradit webovky, aby si mohli najít, co je zajíma?

Anna: Jistě. Na stránkách zpetksobe.cz najdou aktuální termíny a kontakt na mě.

Soňa: Děkuji za rozhovor. Ať se ti daří.

Anna: Také děkuji. Ať se daří i tobě.

 


Vztek matek

Už dlouho mě žádné téma nenadchlo tolik jako nově vzniknuvší projekt Vztek matek – téměř dva roky funguje podpůrná skupina, nedávno se v nabídce objevil i workshop. Musela jsem vyzpovídat jednu z členek týmu profesionálek, které za odvážným počinem stojí – Pavlu Cerhovou Kořínkovou, psycholožku a terapeutku.

Soňa: Moc jsem chtěla přijít na váš workshop Vztek matek, bohužel mi to nevyšlo.

Pavla: Soňo, nic není ztraceno. Workshop měl úspěch, rády bychom ho pravidelně opakovaly. Tak Tě jménem naší pětice matek, co se taky umíme vztekat, srdečně zvu.

Soňa: Děkuji za pozvání. Určitě si to nenechám ujít. Jsem vděčná, že někdo pracuje i se stínovou částí mateřství. Jak tento nápad vznikl?

Pavla: Jak to vzniklo? Je nás pět, propojila nás práce na Lince bezpečí, krizové lince pro děti. Jsme kamarádky, matky. Všechny jsme krizové interventky, máme psychologické vzdělání, jsme zvyklé slýchat těžké životní osudy a stinné stránky života. A ta stinná stránka mateřství nám přišla hodně opomíjená.

Soňa: To bych řekla! Oficiálně žádná stinná stránka mateřství snad ani neexistuje. Asi je to pozůstatek archetypu Madonny. Na co mají – podle tvých zkušeností – matky vztek?

Pavla: Spojení matka-dítě dokáže vzbudit velký vztek, nejen u dětí, ale i u matek. Možná by ta otázka mohla být – ne na co, ale kdy? Když jsou frustrované, když mají strach, když myslí víc na ostatní než na sebe… Na workshopu se snažíme vlastní vztek lépe poznat, prozkoumat. Občas se otevře i hlubší spojení s minulostí, s rodiči, s porodem dítěte, či jinými zážitky, které se s naším vztekem pojí.

Soňa: Spojení mateřství a vzteku považuji v naší společnosti za silné tabu. Zdá se mi velmi odvážně od vás i od účastnic takovéto téma vůbec otevřít. Máte můj hluboký respekt a obdiv! Jaké typy matek na workshop chodí?

Pavla: Souhlasím s Tebou, ženy, které přijdou a mluví o svém vzteku, jsou odvážné a také k nim cítím velký respekt.  Myslím, že pro mnoho matek může být i úlevné, že je možné se o tom vůbec někde bavit, že nejsou samy, kdo něco podobného cítí. Na workshop chodí právě matky, které si svůj vztek uvědomují a zatěžuje je a touží po změně. Jsou připravené jít trochu hlouběji do sebe a o kousek víc ze sebe poznat.

Soňa: Vztek je, dle mého názoru, spojen i s hranicemi a jejich nastavením. Mají matky problém nastavit si hranice tak, aby pro ně bylo mateřství dlouhodobě udržitelné?

Pavla: Líbilo by se mi, kdyby to šlo takhle shrnout do jedné věty. Hranice a limity jsou důležité téma obecně, nejen v mateřství. Myslím, že většina z nás dělá to nejlepší, co může a nechce dělat něco špatně a mít s něčím problém. Mateřství je hodně o zkušenostech. Já jsem na základě zkušenosti posunula hranici mojí reaktivity, protože to vyžaduje věk mých dětí. V čase se to určitě bude měnit. Takže práce s hranicemi probíhá za pochodu, přijde mi fajn, že je právě možné svoje hranice přizpůsobovat, ale držet ty, které jsou nezbytné. Vlastně mi přijde nejdůležitější svoje hranice prozkoumávat, vědět o nich. Prostě poznávat samu sebe. Být se sebou v kontaktu.

Soňa: Vztek má pro mnohé spoustu negativních konotací, myslíš, že jeho zdravé vyjádření naopak předchází takzvanému bouchnutí kamen? Pomáhá váš workshop zdravým způsobem upustit páru tak, aby nedošlo k nějakému excesu?

Pavla: Myslím, že postupné vyjadřování a upouštění vzteku, spojené s tím, že tuším, co mi ta emoce říká a kam ukazuje (třeba, že už se potřebuji vyspat, nebo alespoň jednou za týden najíst, aniž by mi někdo chytal do talíře a užíval si měkkosti uvařeného jídla a spolu se svojí kreativitou vše přenášel na stůl, židle a oblečení), pomáhá předcházet nahromadění nezpracované energie a následnému „bouchnutí kamen“. Na bouchnutí kamen je nebezpečné, že je nekontrolované, že může vypadat jako velký křik, facka, pár ran po zadku, zraňující věty, ale i hůř. A je namířené proti malé bytosti, z pozice moci, proti někomu, kdo není schopen tu velkou energii odrazit pryč, ale může ji, obrazně řečeno, absorbovat dovnitř sebe a možná i ukládat. Někomu náš zážitkový workshop může pomoci „upustit páru“, někomu může ukázat, kam se dál zaměřit, co by mohlo být zajímavé v souvislosti se svým vztekem prozkoumat. Zároveň připravujeme pokračovací workshop, orientovaný víc nácvikově, právě víc na upouštění páry.

Ještě bych ráda podotkla k samotnému vzteku, že vztek je naší nedílnou součástí, je to hnací energie, která nám jako druhu umožnila přežít, je to jedna ze základních emocí. Já věřím, že mám na svůj vztek právo. Setkáváme se s tím, že si matky myslí, že by se vztekat neměly, že by se vzteku měly zbavit. Potlačení vzteku není totéž, jako poznání svého vzteku a práce na jeho ovládání.

Soňa: Máte ohlasy od účastnic?

Pavla: Většinu ohlasů dostáváme bezprostředně po skončení sdílecí a podpůrné skupiny a workshopu, tyhle ohlasy jsou veskrze pozitivní, matky nás utvrzují, že jim to bylo přínosné, tak snad ano… Psaných ohlasů máme méně. Tenhle mám ráda: „Díky za inspiraci, prostor a průvodcování. Je dobré se kouknout na své démony a vypustit je ven.“

Soňa: Co přineslo pořádání této bohulibé záležitosti tobě? Jak to obohatilo tvé zvládání vzteku v intenzivní části mateřství?

Pavla: Workshopy se pomalu rozbíhají, ale sdílecí a podpůrná skupina už poběží druhým rokem, tam se téma Vzteku matek objevovalo opakovaně. První efekt byl, že jsem si začala víc všímat a uvědomovat si, že se vztekám. Začala jsem to říkat nahlas: „já jsem naštvaná“. Byla jsem schopná dosledovat, jak blahodárný efekt na mě má hodina a půl na józe – jednou za týden bez dětí. Začala jsem testovat, co mi v akutním vzteku funguje a co ne. Když jsem si sama na sobě nedávno zkoušela aktivity z našeho workshopu, objevila jsem, že už mě věci, které bych automaticky uvedla, že mě štvou, vlastně neštvou. Takže vidím na sobě, že je možné se svým vztekem pracovat. Taky mi to přineslo práci, která mě baví. A baví mě, že je nás na to pět. Jsme v tom prostě spolu.

Soňa: Co bys řekla mamince, která se s vlastním vztekem potýká častěji než je jí milé?

Pavla: Řekla bych jí, ať si o tom promluví s někým blízkým, ať se opečuje a postará se o sebe, o svoje základní potřeby, ať se zeptá, jak to mají matky kolem ní, ať si řekne o pomoc (s hlídáním, s domácností, s vařením …), ať se podívá na náš facebook Vztek Matek, jestli bychom jí mohly pomoct my, matky, které to taky známe.

Soňa: Kdy a kde je další workshop?

Pavla: 14. října bude Vztek matek v Brně a 20. v Praze.

Soňa: Musím upřímně přiznat, že jsem vděčná za odvážné profesionálky, které dokáží uchopit i ožehavé téma a umožňují jeho zpracování. Přeji Vám i účastnicím Vašeho workshopu hluboké prožitky a ještě hlubší léčení.

Děkuji za rozhovor.

Pavla: Také děkuji za rozhovor

___________________________________________________________________

Na projektu Vztek matek se podílí:

Lucie Scheerová (psycholožka a koučka)
Barbara Ernest (psychoterapeutka a krizová interventka)
Hana Nečina Vaníčková (psycholožka a dula)
Kateřina Janková (krizová interventka a pedagožka)
Pavla Cerhová Kořínková (psycholožka a terapeutka)
Informace o blížících se workshopech najdete zde: Vztek matek
 

Petra Langová: Lidi si nechají hodně líbit a pak to vypadá, jak to vypadá.

Pravděpodobně ji znáte pod facebookovou přezdívkou jako Petru Aišu Rebelku. Petra Langová je bývalou členkou předsednictva Hnutí za aktivní mateřství a jednatelkou spolku Juno Moneta. Neúnavně prosazuje dodržování práv žen a dětí v porodnicích. Úspěšně prosadila zrušení poplatků za partnera u porodu. Dokument, s jejími dotazy, který obsahoval desítky stran, obdrželo v loňském roce Ministerstvo zdravotnictví. Na základě své aktivity byla pozvána na schůzku a radí ženám s podáváním stížností. Obdivuhodný výkon na jednu zarputilou ženu na mateřské.

Co tě přimělo věnovat se porodnictví?

Byl to můj první porod v porodnici v Ústí nad Labem v roce 2011. Zdaleka se mi nestaly tak nepěkné věci, jako jiným ženám, ale i tak se mne velice dotklo, když mi byl proveden nástřih bez mého souhlasu a při absolutně bezproblémovém porodu miminka, které bylo poměrně malé, než aby byla tato intervence potřebná. Pak mi malou ani neukázali a okamžitě byla odnesena na vyšetření, nebyl nechán dotepat pupečník a pohlaví jsem si celé těhotenství nenechala říci, aby to bylo překvapení, na které si přijdu sama při prvním kontaktu. Místo toho jsem se to dozvěděla tak, že protivný hlas za plentou na mně jeknul, že je to holka. Pak ji přinesli na hruď, a když se přisála, okamžitě byla odtržena se slovy, že kojení by šlo a odnesli ji zabalit a byla umístěna do výhřevného lůžka vedle mne. Tento přístup mi připadal špatný a po návratu z porodnice jsem si zjišťovala další informace.

Aktivní psaní článků a činnost ke zlepšování porodnictví pak v plném rozsahu odstartovala přednáška M. Odenta v Praze, kam jsem nesla letáky ohledně nelegitimnosti vybírání poplatků za otce u porodu a zůstala jsem na přednášku. Byla jsem unesena a šokována zároveň, co tady s těmi porody v porodnicích dělají všechno nevhodně a necitlivě a jak tento invazivní přístup porody často komplikuje.

Proč jsi začala řešit poplatky za partnera u porodu? Jak dlouho celá kauza trvá? Jak je to s poplatky dnes?

To je dlouhá historie. U porodu dcery nechtěli pustit partnera k porodu, pokud nebude mít zaplaceno. Poplatek jsme neplatili, ale bylo to velice nepříjemné a velkou část porodu jsem strávila úplně sama, pak tam byl vpuštěn až na úplný konec po mém výroku, že pokud ho nepustí, podám na ně žalobu. Po tomto zážitku jsem si řekla, že to přeci není možné, aby nezaplacení poplatku vedlo k separaci rodiny. Zabředla jsem tedy do studia práva, obeslala jsem několik právních kanceláří, nechala jsem si udělat posudek a vyšlo jasně najevo, že nezaplacení poplatku nemůže být důvodem pro nevpuštění otce či osoby blízké k porodu. Pak jsem psala na Ministerstvo o vyjádření, zda ty poplatky jsou v adekvátní výši a jak je například možné, že na jiných odděleních nikdy návštěva neplatí za ochranné pomůcky a u porodu je to stěžejní argument nemocnic. Vyplynulo z toho, že za to vybírat nemůžou, ale že si to řídí nemocnice samy. Obesílala jsem tedy porodnice a všechny mne poslaly k šípku. Usilovně jsem tedy hledala právní zastoupení a rodiče, které podají žalobu za bezdůvodné obohacování. A to nebyl oříšek, ale ořech. Nikdo z desítek oslovených do toho nechtěl jít. Nikoho nezajímal systém, okrádání lidí, princip. Lidem obecně je mnoho věcí jedno, nechají si líbit mnoho nepěkných věci a pak to tu vypadá, jak to vypadá. Instituce si dovolí i to, co dle legislativy nemůže, hlavně tedy nemocnice.

Po cca půl roce jsem konečně našla pána, který do toho šel , a pak jsem našla ještě další matku. Toto téma jsem dostala do televizních novin, vytvořila jsem petici a založila jsem spolek Juno Moneta, abych měla jako právnická osoba lepší manipulační prostor k tomu rodičům pomáhat.

Soudy proběhly. U jednoho stání jsem byla přítomna. Nakonec i Ústavní soud potvrdil, co jsem tvrdila celých 5 let.

Dnes je to tak, že rodiče platit nemusí, nicméně bohužel stále je tu pár porodnic, které poplatek žádají a rodiče, kteří se nechtějí dohadovat, to zaplatí, na což zřejmě tyto nemocnice spoléhají a stále jim to prochází. Nyní tento postup napadám u Krajských úřadů. Lidé se mi mohou ozvat, pokud mají s poplatkem potíž.

Vím, že jsi v kontaktu s ženami před, během i po porodu. Jaká témata se objevují s železnou pravidelností?

Často se opakuje nespokojenost s jednání personálu – ponižování, nevhodné poznámky, manipulace, neúplné, až lživé informace. Často je přislíbeno před porodem plnění porodního přání, ale pak se ho personál vůbec nedrží. I u bezproblémového porodu nenechají dotepat pupečník, i když to bylo písemně žádáno matkou. Proběhne nástřih, aniž by to matka odsouhlasila. Dítě je separované od matky i přesto, že je perfektně adaptováno. Toto se opakuje stále.

Pak je to vnucování vyvolávání porodu ze strany lékaře, aniž by šlo o medicínský důvod. Jediným důvodem je potermínová gravidita mnohdy ještě špatně vypočítána. Bohužel každý 3 vyvolávaný porod končí komplikacemi  či císařským řezem z nezdařené indukce – porod se prostě nerozeběhne, protože tělo není připraveno. Nikomu nepřeji porod končící sekcí bez předchozích problémů. Je to hysterie. Lékaři ženy ani neupozorní, že vyvolávání často končí operativně.

Bolestivým a často se vyskytujícím problémem je také separace dítěte a matky po císařském řezu. Jde to i jinak, ale chybí vůle lékařů jakkoliv zlidštit tuto operaci a dopřát tolik potřebný nerušený kontakt novorozence a matky a poté otce. Místo toho stále vládne separace a to i na několik dní, což je nevídaná a v zahraničí naprosto přežitá praxe. Působí to velké problémy s psychikou matky i dítěte, problémy s kojením. Novorozenci se separací, tvoří v těle stresový hormon – kortizol.

Jak dlouhý byl ten tvůj dokument a co tě vedlo k jeho sepsání?

Zhruba rok jsem shromažďovala všemožné důkazy o praxi v porodnicích. Pak jsem sepsala otázky, dala k tomu právní komentář a poslala jsem to na Ministerstvo. Ten dokument měl asi 100 stran. K jeho sepsání mne vedly komentáře a mnohé nešťastné příběhy, s kterými jsem se během let setkávala stále dokola.

Máš nějaký závěr z jednání na ministerstvu?

Místo písemné odpovědi si mne pozvali na jednání. Probírali jsme všechny problémy porodnictví. Ptala jsem se, co s tím dělat, co dělat se zbytečnou separací, s nerespektování porodního přání, s neinformovaností o podaných lécích, o katastrofálně neinformativních informovaných souhlasech, které ženy podepisují při příjmu a řada dalších témat. Jednání trvalo dvě hodiny. Výsledkem bylo, že Ministerstvo nemůže měnit praxi v porodnicích na základě nepřímých výpovědí a příběhů, ale pouze na základě podaných stížností od lidí. Ale to má určitou posloupnost. Stížnost je třeba poslat nemocnici, pak se odvolat na Krajském úřadě, pak může jít stížnost na Ministerstvo a k Ombudsmance. Pokud bude stížností mnoho, můžou s tím začít něco dělat. Bohužel stížnosti rodičů končí v 98 % pouze u nemocnice, která to v prvním kole samozřejmě smete ze stolu. Sama mám v počítači na tisíc nehezkých příběhů, ale skutečnou stížnost, která by mohla měnit systém prostě nikdo podávat nechce. Proto jsem vymyslela akci, kdy za rodiče ty stížnosti řeším já na základě plné moci a zamítnutí jejich původní stížnosti nemocnicí. A už máme úspěchy v podobě mimosoudního vyrovnání, a pokud bude stížností větší množství, je to konečně pádný argument k tomu, aby se něco začalo měnit.

Jaké máš pracovní plány a sny? Co by se podle tebe mělo změnit?

Plány bych raději příliš neprozrazovala. Ráda bych pokračovala s pomocí se stížnostmi, protože to má smysl. Chci také rozšířit povědomí o tom, jak necitlivé zásahy a systém v porodnic, způsobuje nadmíru císařských řezů. Například v některých porodních centrech v Anglii je počet akutních císařských řezů 1,5 % čili pod 2 % a u nás je počet akutních císařských řezů klidně i procent 20, což je obří nadužívanost. (nepočítaje plánované cs).

Ráda bych byla, kdyby se snížil počet akutních císařských řezu kolem 2 %, vznikla tu porodní centra, kde by žena měla veškerý servis a do porodu nebylo nijak zasahováno do doby, kdy by se nedělo něco špatně. Žena by měla k dispozici svojí porodní asistentku už před porodem, pak na porod a i po něm, protože kontinuální péče je velice důležitá a také snižuje počet komplikací a nedorozumění. Toto by bylo propláceno z veřejného zdravotního pojištění. Spoustu peněz by ušetřilo, kdyby každý třetí porod nebyl ukončen operativně, tedy mnohokrát dráž, než porod vaginální bez zásahů.

Tato změna vázne z důvodu udržování moci a navozování strachu, jak je porod nebezpečný. Většina žen tedy nevyhledávají přirozený porod a řítí se do náruče lékařsky vedeného porodu, který často končí komplikacemi, které by nevznikly, kdyby byly v klidu v péči své porodní asistentky bez zbytečných zásahů jako dirupce vaku blan, podání syntetického oxytocinu, nucení do polohy na zádech, vyvolávání porodu, strašením, apod.

V čem vidíš naději do budoucna?

V tlaku zespoda. Že rodiče dostanou takové informace, které jim umožní prohlédnout tento zrůdný systém péče a budou se aktivně bránit a žádat změnu. Také ve stížnostech, které umožní si uvědomit těm nahoře, že takto to není správně.

Chtěla bys něco vzkázat těhotným čtenářkám?

Aby se informovaly, co jednotlivé rutinní zásahy do porodu mohou způsobit za patálie. Aby se rozhodovaly o svém způsobu porodu dle informací, které získají od komunitních porodních asistentek, také v mojí skupině na facebooku Podpoříte mne v osvětě. Radím, aby sebou měly svojí porodní asistentku nebo dulu, s kterou si předem přesně vyjasní, co si přejí, co si nepřejí a napíší si porodní přání. Toto porodní přání přicvaknou k informovanému souhlasu, který si vyzvednou mnohem dříve, než při příchodu k porodu. Dobře si jej pročtou a vyškrtají věty, které jsou v rozporu s body v porodním přání- to je důležité. Zmínku o porodním přání je vhodné napsat také do informovaného souhlasu, třeba k podpisu. Tak je alespoň z právního hlediska chráněno jejich přání a více to nutí personál, aby je plnil. Samozřejmě vše je o postoji a o tom, co opravdu chceme a v co věříme, protože každá nejistota je potrestána manipulací a zásahem do porodu.

Hodně štěstí.

Děkuji za rozhovor


Ilona Suchá: Ženy, je to na Vás!

Ilona Suchá, jedna z nepřehlédnutelných porodních aktivistek, lektorka předporodní přípravy, iniciátorka putovní výstavy Cesta mateřstvím s úctou, respektem a láskou, v neposlední řadě maminka tří dětí.

Soňa: Ilčo, co tě k porodům přitáhlo?

K porodům mě přitáhly moje vlastní porody. Zažila jsem dva vyvolávané porody, a když jsem zjistila, že jsem těhotná potřetí, docela jsem začala panikařit. Věděla jsem, že budu muset to dítě nějakým způsobem dostat na tento svět. To mi po zkušenostech z předchozích porodů přišlo nemožné.

Tak jsem začala hledat informace, zašla do Třebíčské knihovny, a vytáhla si osudovou knížku od MUDr. Leboyera Porod bez násilí. To mi otočilo pohled na porod vzhůru nohama, a začala jsem shánět další knihy a informace.

Během pár měsíců jsem změnila názory téměř na vše, co se porodů týká. Došla jsem k závěru, že porodit zvládnu jedině doma (nakonec tomu tak bohužel nebylo, ale v tu dobu jsem jinou možnost neviděla). Absolutní nepochopení okolí (mimo partnera, ten byl úžasný, a velmi si ho za to vážím), neustálé strašení a úplně nulová podpora mně paradoxně otevřela dveře k tomu všemu, co teď dělám. Nechtěla jsem, aby v tak nepříjemné situaci musely být další a další ženy.

Soňa: Prozraď nám, čemu všemu se v oblasti porodů věnuješ? Vím, že děláš předporodní přípravu, doprovázíš k porodům, putuješ spolu s výstavou, jezdíš na různé podpůrné akce. Je to vše?

Ano, mojí hlavní činností je předporodní příprava, jsem lektorkou Jemného Zrození, děláme kurzy kompletní předporodní přípravy s hypnoporodem po celé ČR. Pak jezdím s výstavou od města k městu. To je moc fajn, je šance, že se díky této akci narodí pár dětí právě v úctě, respektu a lásce. Vlastně se to už i párkrát povedlo. S mými doprovody k porodům je to složitější, nedoprovázím všechny ženy, které mě osloví. Většinou jsou to známé, a když ne, musím mít pocit, že jsme si lidsky dobře sedly. Párkrát jsem intuici neposlechla, a zpětně toho litovala. Se spoustou z nich pak zůstáváme v kontaktu i dlouho po porodu.

Ale k otázce , mimo to dělám několikrát do měsíce Mateřské kruhy hlavně v Třebíči, Znojmě, občas ve Žďáře nad Sázavou, a chystá se Jihlava. Občas někde nějakou besedu nebo přednášku. Na FB mám skupiny Mateřské kruhy, Putovní výstava s úctou, respektem a láskou, a stránku Děti nás učí myslet. Mám stránky www.vnimej-sve-telo.webnode.cz a www.putovni-vystava7.webnode.cz. Víc toho momentálně nestíhám. Právě proto, že mám 3 děti, a nejmladší dcerka Timea bude mít teprve 2 roky a je hodně kojená. Ale plánů do budoucna mám spoustu. Jedním z nich je další studium.

Soňa: Co tě inspirovalo k putovní výstavě?

Upřímně vůbec nevím. Přemýšlela jsem, jak dostat informace, které mě oslovily díky knihovně a tam vytažené knize, i mezi ostatní ženy. Ne jen mezi ty ženy, co se o téma vyloženě zajímají. Tak mě napadla výstava v kavárnách, restauracích, centrech, prostě v místech, kam chodí lidé běžně. Doufala jsem, že si třeba ty informace tímto způsobem najdou cestu i k lidem, kteří by tu knihu v té knihovně vrátili zpět….když uvidí ten hmatatelný rozdíl na fotografiích.

Soňa: Jak výstavu financuješ?

Ona je taková celkem bezúdržbová :D. Všichni, kteří přednáší na zahájení, to dělají zcela zdarma. Všechny je obdivuji. A jsem za to neskutečně vděčná. Ale o tom bys zrovna Ty mohla povídat.

Ne, ale vážně. Část peněz na plátna jsem dostala od Jemného Zrození, část od Nappu, zbytek jsem platila z mateřské, v té době jsem jiný příjem neměla. Pak jsem náklady platila z kurzů, co jsem dělala. Po pár měsících výstavy přišlo velké překvapení, kdy úžasné třebíčské ženy z nosící skupiny společně s firmou Vatanai daly dohromady částku, která vystačí až do konce původně plánovaného putování. Plán výstavy byl na rok, teď v květnu jsem to chtěla ukončit. Pak se to trochu zvrtlo, a momentálně je výstava zamluvená do konce roku 2017. Z čeho ji budu platit dál? Nejspíš zase z toho, co vydělám. Neumím, a asi ani nechci, si někde říkat o peníze. To je část mého plánu, co prostě neumím.

Soňa: Jaké máš s výstavou plány do budoucna?

Na to jsem vlastně odpověděla v předchozí otázce. Do konce roku 2017 budu s výstavou jezdit, budu organizovat besedy pro rodiče, kteří informace chtějí. Vše zdarma, pouze za dobrovolné vstupné. Dál nevím, třeba plátna rozdám do porodnic. 😀 😀

Soňa: Co ti dává energii pokračovat? Co tě na porodech baví?

Co mi dává energii… Každý krásný porodní příběh, který mi ženy pošlou. Každé narození miminka s respektem, úctou a láskou. Každá spokojená žena, která měla možnost prožít celé období těhotenství a porodu v klidu a pohodě. Každé spokojené miminko užívající si přítomnost svých rodičů.

A co mě baví… To neumím říct. Někdy jsem smutná a zoufalá z toho, co se děje, a nemám pocit, že mě to baví. Ale většinou mě baví ta ženská energie a síla. To, co si máme možnost vzájemně předávat. Baví mě, když se to povede, a rodina si porod užije, když vyjde bonding, přisátí miminka. Baví mě to vzájemné seznamování s nově příchozím členem rodiny, ta euforie a štěstí. A taky mě baví, když si žena užije i následující dny, týdny a měsíce. Takže mě na porodech vlastně baví úplně všechno. Ale to mluvím o porodech v režii ženy, ty bezdůvodně medicínsky vedené mi nahání hrůzu.

Soňa: Je něco, co by sis přála, aby se změnilo?

Jé, toho by bylo. Ale hlavním přáním je, aby zase začaly rodit ženy.

Úžasné by bylo, kdyby v ČR začala fungovat kontinuální péče porodních asistentek. Také to, aby si ženy mohly vybírat péči v těhotenství i u porodu, aby neměly strach říkat si, co chtějí a co ne, a bylo to respektováno. Další velké přání je, aby si ženy mohly vybírat i místo porodu. Aby zde fungovalo to, co běžně v zahraničí, a to je jak porod v porodnici, porodních domech, tak i v domácím prostředí. Aby zde začali všichni táhnout za jeden provaz a uvědomili si, že pokud jde porod dobře, nepotřebuje léčit ani urychlovat. A ve chvíli, kdy se objeví (nedej Bože) patologie, je čas využít zdravotní služby. Tak jako když se vybourám v autě nebo na motorce.

Posledním obrovským přáním je, aby přestaly být brány ženy rodící mimo zdravotní zařízení za obtěžující. Rozpaluje mě doběla názor „Tak ať si rodí, kde chce, ale až se něco stane, ať nás neotravuje. Může tím blokovat sanitku pro někoho, kdo ji potřebuje víc.“ Toto je tak nesmyslné, vždycky si říkám, pro koho třeba? Pro alkoholika, feťáka, kuřáka, řidiče, motorkáře, vyznavače adrenalinových sportů? Ti všichni přece blokují sanitky. Proč zrovna rodící žena budí tolik zloby? A proč zrovna u porodu ženy nemají rozhodovat, když 3 dny po porodu naloží většina z nás dítě do auta, a jede s ním kolikrát i po dálnici celkem velkou vzdálenost domů. Přitom jízda v autě je statisticky mnohem nebezpečnější než porod, a dítě si v té chvíli také nemohlo říct, že do auta nechce. Rozhodl za něj prostě rodič. Jde o to, že to děláme všichni, tak je to OK. Protože tady platí „Nedělej nic jinak než většina, to je špatné.“ A to je asi to hlavní, co je potřeba změnit. Abychom si všichni uvědomili, že musíme respektovat různé názory.

Věřím, že tohle všechno se ale jednou povede, je tu spousta skvělých PA a organizací, co na tom intenzivně pracují, a krůček po krůčku to mění. Díky jim za odvahu a trpělivost, nemají to snadné.

Soňa: Chtěla bys něco vzkázat těhotným čtenářkám?

Ženy, je to na Vás! Jediný, kdo změnu dokáže, jste Vy, když budete chtít.

Věřte své intuici, rozhodujte se podle svého svědomí a nehledejte v mateřství žádnou velkou vědu. Dělejte věci tak, jak vyhovují Vám a Vašim dětem. Dopřejte si ten luxus těhotenství, porod a rodičovství si užít. Ono to jde, i když nám dlouho říkali, že ne. Ať se naše děti vyhnou tomu, kde většina naší separované generace je…a to tam, že máme problém obejmout a dát pusu své mámě se slovy mám Tě rád/a.

Děkuji za rozhovor


Studie říká, že je bezpečné jíst v průběhu porodu

Těhotné ve Spojených státech se můžou zaradovat! V průběhu porodu není třeba trpět hlady.

Nová studie zveřejněná Americkou anesteziologickou společností říká, že ženám nehrozí riziko vdechnutí, pokud jí v průběhu porodu.

Anestezie se zavádí do míchy, nikoliv skrze dýchací masku a riziko je tedy velmi nízké.

Ženy v průběhu porodu potřebují sílu a některé ženy rodí celé dny bez jídla. To musí být silné matky, že?

Tiskové prohlášení k studii také uvádí, „Výzkumníci uvádí, že energické a kalorické nároky rodících žen jsou podobné maratonským běžcům. To by odpovídalo….

Navíc, „bez adekvátní výživy ženská těla začnou spalovat tuk, což zvyšuje kyselost krve pro matku i dítě. Potenciálně to vede ke zmenšení kontrakcí, delšímu porodu a horším zdravotním výsledkům novorozence. Studie dále naznačuje, že půst může vést k emočnímu stresu a menšímu prokrvení dělohy i placenty, prodloužení porodu a stresu plodu.

Zdroj: www.parentsociety.com

 


80 % buněk v mateřském mléce jsou makrofágy

„Kolem 80% buněk v mateřském mléce jsou makrofágy – imunitní buňky zabíjející bakterie, houby a viry. Kojené děti jsou různou měrou chráněny proti mnoha chorobám včetně zápalu plic, butulismu, zánětu průdušek, stafylokové infekci, chřipce, zánětu středního ucha a zarděnkám. Navíc matka vytváří protilátky proti jakékoliv nemoci v jejich prostředí. Mateřské mléko, je přizpůsobeno chránit dítě proti tomu, s čím je třeba se vyrovnat.

Zdroj:

An article from YourPediatrician.com explains how this is possible:

“About 80 percent of the cells in breast milk are macrophages, cells that kill bacteria, fungi and viruses. Breast-fed babies are protected, in varying degrees, from a number of illnesses, including pneumonia, botulism, bronchitis, staphylococcal infections, influenza, ear infections, and German measles. Furthermore, mothers produce antibodies to whatever disease is present in their environment, making their milk custom-designed to fight the diseases their babies are exposed to as well.”

Photo of Breastmilk Killing Bacteria In Petri Dish Goes Viral


Microbirth – dokument o zrození imunity

Moderní věda odhaluje zásadní důležitost vystavení dítěte mikrobům matky v průběhu těhotenství, porodu a kojení. Ideální výcvik imunity dítěte je, pokud je vystaveno mikrobům své matky.

Mikroby jsou přenášeny z matky na dítě v průběhu vaginálního porodu, kontaktu kůže na kůži a kojení po generace. Zakládají bakteriální ekosystém dítěte, který bude mít celoživotní vliv na zdraví dítěte.

Výzkumy naznačují, že lékařské zásahy, včetně císařského řezu a kojenecké dětské výživy zasahují do mikroskopických procesů. Což by mohlo vysvětlovat, proč děti narozené císařským řezem čelí zvýšenému riziku rozvoje imunitních chorob včetně astma, alergií, diabetes 1. typu a celiakii.

Microbirth je dokument s řadou ocenění. Mapuje poznatky moderní vědy v oblasti vlivu mikrobů v průběhu těhotenství, porodu a kojení. Dokument představuje i některé vědce stojící za průlomovými výzkumy v této oblasti.

Po úspěchu filmu došlo k sepsání knihy pro rodiče a zdravotníky: The Microbiome Effect (britské vydání) and Your Baby’s Microbiome (americké vydání)

Na jaře 2017, bude spuštěn program pro vzdělávání zdravotníků včetně online kurzů a celodenního semináře.

www.microbirth.com

DVD filmu Microbirth

 


Trauma z pôrodu je reálna

Nová kvalitatívna štúdia, zahŕňajúca 943 žien, si dala za cieľ preskúmať príčiny vzniku traumy a postraumatickej stresovej poruchy (PTSD) po pôrode. Prináša zaujímavé zistenia a pridáva sa tak k rastúcemu množstvu evidencie o tom, že na rešpektujúcej komunikácii a prístupe zdravotníckeho personálu k žene počas pôrodu, ako k autonómnej bytosti, naozaj záleží.

Zdroj a více info: Ženské kruhy