Narozeno doma

Kdyby mi někdo před pěti lety řekl, že jednou porodím plánovaně sama doma, ťukala bych si na čelo. Něco tak nezodpovědného bych nikdy neudělala. Nerada riskuji a jsem zodpovědná. Ale člověk míní a život mění. Říká se, že děti jsou naši učitelé. Když se podívám zpět, byl to ten nejpřísnější výcvik jaký jsem kdy absolvovala a to jsem pořád na začátku.

V prvním těhotenství jsem se hodně potýkala s perfekcionismem a potřebou mít vše pod kontrolou. Byla jsem ta plánující dobře informovaná, která si sama naordinuje kyselinu listovou ještě před otěhotněním. Dcera mě už během těhotenství učila vnímat své tělo. Znáte někoho, kdo se natolik necítí, že nepozná jaké jídlo mu dělá dobře? Nebo někoho kdo je na sluníčku a nevnímá, že potřebuje pokrývku hlavy a pití, až si užene úžeh? Tak to jsem bývala já. Tělo pro mě bylo něco, co je třeba ždímat a vsugerovat mu, že má vydržet. Byla jsem v hlavě. První těhotenství mě v tomto ohledu řádně vyškolilo. A upřímně, podle mě není lepší průprava na porod samotný, než vnímání a následování signálů svého těla. Začínala jsem pozvolna chápat, že to bude týmová hra, že dny, kdy bylo vše podle mě, nadobro skončily.

Těhotenství mě nadchlo ze studijního hlediska. Říkala jsem, že jsem byla v hlavě. Je tolik fascinujících knih na toto téma. Ponořila jsem se do nich. Došla jsem k jednoznačnému závěru, že to nejlepší – co pro sebe i dítě můžu udělat – je porodit přirozeně. Uvěřila jsem, že vše – i bolest – má svůj smysl. Příroda se mě jistě nesnaží trestat za to, že jsem se rozhodla na svět přivést člověka. Možná to celé jen špatně chápu. Hledala jsem porodní příběhy žen, kterým se porod vydařil. Co pro to ta žena udělala? Můžu se od ní něco naučit? Chtěla jsem vědět, jak na to. A kdo jiného se zeptat než těch, které to umí, které už to úspěšně zvládly? Kde je ovšem hledat? Zoufale jsem se rozhlížela kolem, ale neznala jsem žádnou ženu, jejímž přístupem bych se ráda inspirovala. Jak prožít těhotenství, porod a mateřství tak, abych svým dětem jednou nevyčítala, že jsem je měla, že jsem kvůli nim trpěla?

Po dvou nepříjemných návštěvách v pražské porodnici jsem změnila plány a rozhodla se odjet rodit na Moravu, kde mám rodiče. Vyškovská porodnice je Mekka rodiček toužících rodit přirozeně. Už jen to komorní prostředí mi bylo příjemné, ale jen do doby než jsem začala rodit. Porod se mi zastavil, když jsem uviděla porodní asistentku se zakrvácenou zástěrou a obávaného lékaře, který měl zrovna směnu. Přečkala jsem zde noc a dopoledne podepsala reverz. Jak jen se mi ulevilo, když jsem budovu opustila. Trochu jsem si pospala, ale po obědě mě zarazila nepříjemnost – v restauraci mi praskla plodová voda. Jeli jsme zpět do porodnice. Tam ale porod nijak nepokračoval a už mi vezli oxytocin, který jsem si velmi nepřála. Naštěstí se nám podařilo vyvolávání porodu vyhnout.

S novou směnou přišla mladá porodní asistentka z které sálala důvěra v přirozený porod. Uměla mě slovem podpořit, respektovala má porodní přání, byla chápající. V jednu chvíli jsem se ocitla v podřepu na podlaze a měla jsem pocit, že mé tělo tlačí samo. Poprosila jsem manžela, aby ji zavolal. Zdálo se mi, že brzy porodím. Poprosila mě, abych vylezla na porodní křeslo, vyšetřila mě a řekla, ať ještě netlačím, že ještě není zašlá branka, zbývá tam lem. Zmátla mě. Z těla jsem měla jiné signály. Zanedlouho přišel lékař. Tím se porod prakticky zastavil. Viděla jsem ho už dříve, byl citlivý a milý, ale jeho přítomnost mě probrala z porodního procesu. Chválil mě, jak dobře zvládám kontrakce. Jistě, vždyť téměř ustaly! Najednou jsem neměla pocit, že rodím. Tlačila jsem silou vůle na povel a se zadrženým dechem, bylo to něco úplně jiného než předtím v podřepu na zemi. Ale i takto se dá porodit čtyřkilové dítě. Jsem toho živým důkazem.

Považovala jsem svůj porod za vydařený a přirozený. Měla jsem na něj krásné vzpomínky. Chválila jsem personál i porodnici. Až do doby, kdy jsem otěhotněla podruhé. Hlavou se mi honily vzpomínky. Bála jsem se, že tentokrát nebudeme mít tolik štěstí. Opakovaně jsem se přistihla jak sním o tom, že rodím doma jen podle svého a v klidu. Vždy mě to vyděsilo. Celé těhotenství jsem v sobě měla tento vnitřní konflikt. Nakonec jsem porodila úplně sama s tím, že manžel byl v jiné místnosti. Byla to pro mě nejúžasnější životní zkušenost. Poslechla jsem svoji intuici, řídila se svým tělem a jsem přesvědčená, že jsem synovi nemohla příchod na svět více zjednodušit ani zpříjemnit.

Překvapilo mě jak tělo vědělo co kdy udělat. V průběhu porodu jsem v sobě neměla pochybnosti o tom, jestli porod probíhá dobře nebo co mám dělat. Nečekala jsem, že porod proběhne takto jednoduše, téměř bezbolestně a navíc orgasmický. Nic z toho jsem si neplánovala. Bylo pro mě šokující, jak jednoduché je porodit. Proč jsem se na to tak dlouho připravovala? Bylo to takové bezmyšlenkovité až primitivní. Za celý porod jsem vědomě zatlačila jednou, protože dítě vypudila děloha sama. Dýchala jsem otevřenými ústy s hlavou zakloněnou. Nevymyslela jsem ani to, že budu rodit ve stoje. Jen jsem si najednou všimla, že už stojím. Naše těla jsou nepředstavitelně moudrá a druhé těhotenství a porod mi darem daly nejlepšího rádce – mé vlastní tělo. Dnes už se svým tělem nevedu bitvu, nepřesvědčuji ho, že má vydržet. Snažím se mu naslouchat a vyjít vstříc.

Druhý porod mi ukázal, jak zbytečně komplikovaný byl můj porod první prostě jen tím, že jsem se bála v nemocničním prostředí, že jsem rodila v poloze v leže na zádech, že jsem si nemohla dýchat přirozeně a musela mít hlavu přitisknutou na hruď, že se na mě dívala snad půlka oddělení, jak moc byl narušen bonding. Začala jsem mít i výčitky, že jsem první dítě neporodila dost dobře, že jsem mu nedopřála podobně hladkou aklimatizaci, že jsem si neprosadila vyšetření u mě na břiše a znaveně svolila s odnesením dcery do vedlejší místnosti. Někdo to možná považuje za prkotiny, ale náš příchod na svět hluboce ovlivňuje naše psychické nastavení. Dítě patří k matce a matka k dítěti, nic jiného v té chvíli není zapotřebí. Bylo pro mě nesmírně léčivé moci si to postupné seznamování, očichávání, hlazení a přepočítávání prstíků prožít v našem nerušeném tempu alespoň po druhém porodu. Dnes vím, že i první porod proběhl nejlépe jak mohl. Udělala jsem tenkrát to nejlepší, čeho jsem byla schopná a nikdo není povinen dělat víc než může.

Chápu, jestli můj druhý porod považujete za riskantní. Já jsem pro sebe a své dítě viděla větší nebezpečí v lidské chybě a svém strachu z lékařů a nemocnic. Cítila jsem, že to zvládnu nejlépe, když mi do toho nikdo nebude zasahovat. Nechtěla jsem se s nikým ani bavit, ani ležet na monitoru, ani se nechat vaginálně vyšetřovat nebo bojovat za to bych mohla u sebe mít své dítě bez přerušení. A měla jsem pravdu, při mém druhém porodu mi skutečně nic z toho nechybělo.

Může se to zdát arogantní. Co ona o tom ví? Měla štěstí! Mohlo to skončit tragédií! Ale uvědomme si, že ženy rodily i předtím než vznikla města ve kterých žijeme a o univerzitách na kterých se porodnictví vyučuje ani nemluvím. Někdy se zmiňuje, jak to bývalo nebezpečné a kolik bylo mrtvých. Jistě, nebezpečí a riziko je nedílnou součástí života, ale i to jsme jako druh přežili a přelidnili planetu. Je to veliký ženský úspěch. Dokázaly jsme náš druh udržet při životě přes všechny hladomory, epidemie, války. Jsme dcery celých generací žen, které dokázaly porodit.

A i naše generace umí rodit. Více než 70% z vás by dokázalo porodit hladce a to i bez jakékoliv pomoci. Tím není řečeno, že ženy by měly rodit osamoceny nebo bez zdravotnické pomoci, prostě jen uznejme fakt, že většina rodiček pomoc nepotřebuje. Jsme dost zdravé a schopné přivést své děti na svět. Je na čase se za to začít oceňovat. Jestli mi něco chybí, tak je to respekt k ženám jako dárkyním života. Respektujme se nejen v měsíci květnu, kdy probíhá festival Týden respektu k porodu. A 30% žen, které lékařskou pomoc potřebují si já osobně vážím úplně stejně, protože pro mě je devět měsíců těhotenství synonymem hrdinského výkonu. Vážím si všech žen, které riskovaly své zdraví a své životy jen proto, aby mohly život darovat. I přes všechnu lékařskou péči je těhotenství a porod rizikový podnik a nikdo a nic vám nezaručí, že to dopadne dobře.

To nejlepší vodítko, které jsem sama pro sebe našla já, je mé vlastní tělo a zkušenosti jiných žen. Sdílení inspirativních porodních příběhů byl pro mě osobně výborný základ. Děkuji všem ženám, které své zkušenosti sdílely. Načerpala jsem z nich ty nejcennější rady i inspiraci. Protože pro mě byly pozitivní porodní příběhy jako světlo ve tmě, rozhodla jsem se sdílet i ten svůj. Je o něco obsáhlejší a zahrnuje vše, co mohlo sehrát svoji roli v mých porodech. Nejedná se o žádný návod ani rady jak rodit. Je to autentický ženský příběh o jedné cestě k mateřství.

Ať už si o mém porodu myslíte cokoliv, chtěla bych Vám říct jednu věc: respektuji Vás. Respektuji vás jako ženu, která darovala nebo se teprve chystá darovat život. Pevně věřím, že každá matka dělá to nejlepší pro sebe i své dítě. Mateřství je veliké dobrodružství a musíte být zatraceně odvážná, jestli jste se do něj pustila nebo to plánujete. Ze srdce Vám přeji šťastnou cestu.

S láskou

Soňa

Vyšlo v červnovém Harper`s Bazaaru