Petra Langová: Lidi si nechají hodně líbit a pak to vypadá, jak to vypadá.

Pravděpodobně ji znáte pod facebookovou přezdívkou jako Petru Aišu Rebelku. Petra Langová je bývalou členkou předsednictva Hnutí za aktivní mateřství a jednatelkou spolku Juno Moneta. Neúnavně prosazuje dodržování práv žen a dětí v porodnicích. Úspěšně prosadila zrušení poplatků za partnera u porodu. Dokument, s jejími dotazy, který obsahoval desítky stran, obdrželo v loňském roce Ministerstvo zdravotnictví. Na základě své aktivity byla pozvána na schůzku a radí ženám s podáváním stížností. Obdivuhodný výkon na jednu zarputilou ženu na mateřské.

Co tě přimělo věnovat se porodnictví?

Byl to můj první porod v porodnici v Ústí nad Labem v roce 2011. Zdaleka se mi nestaly tak nepěkné věci, jako jiným ženám, ale i tak se mne velice dotklo, když mi byl proveden nástřih bez mého souhlasu a při absolutně bezproblémovém porodu miminka, které bylo poměrně malé, než aby byla tato intervence potřebná. Pak mi malou ani neukázali a okamžitě byla odnesena na vyšetření, nebyl nechán dotepat pupečník a pohlaví jsem si celé těhotenství nenechala říci, aby to bylo překvapení, na které si přijdu sama při prvním kontaktu. Místo toho jsem se to dozvěděla tak, že protivný hlas za plentou na mně jeknul, že je to holka. Pak ji přinesli na hruď, a když se přisála, okamžitě byla odtržena se slovy, že kojení by šlo a odnesli ji zabalit a byla umístěna do výhřevného lůžka vedle mne. Tento přístup mi připadal špatný a po návratu z porodnice jsem si zjišťovala další informace.

Aktivní psaní článků a činnost ke zlepšování porodnictví pak v plném rozsahu odstartovala přednáška M. Odenta v Praze, kam jsem nesla letáky ohledně nelegitimnosti vybírání poplatků za otce u porodu a zůstala jsem na přednášku. Byla jsem unesena a šokována zároveň, co tady s těmi porody v porodnicích dělají všechno nevhodně a necitlivě a jak tento invazivní přístup porody často komplikuje.

Proč jsi začala řešit poplatky za partnera u porodu? Jak dlouho celá kauza trvá? Jak je to s poplatky dnes?

To je dlouhá historie. U porodu dcery nechtěli pustit partnera k porodu, pokud nebude mít zaplaceno. Poplatek jsme neplatili, ale bylo to velice nepříjemné a velkou část porodu jsem strávila úplně sama, pak tam byl vpuštěn až na úplný konec po mém výroku, že pokud ho nepustí, podám na ně žalobu. Po tomto zážitku jsem si řekla, že to přeci není možné, aby nezaplacení poplatku vedlo k separaci rodiny. Zabředla jsem tedy do studia práva, obeslala jsem několik právních kanceláří, nechala jsem si udělat posudek a vyšlo jasně najevo, že nezaplacení poplatku nemůže být důvodem pro nevpuštění otce či osoby blízké k porodu. Pak jsem psala na Ministerstvo o vyjádření, zda ty poplatky jsou v adekvátní výši a jak je například možné, že na jiných odděleních nikdy návštěva neplatí za ochranné pomůcky a u porodu je to stěžejní argument nemocnic. Vyplynulo z toho, že za to vybírat nemůžou, ale že si to řídí nemocnice samy. Obesílala jsem tedy porodnice a všechny mne poslaly k šípku. Usilovně jsem tedy hledala právní zastoupení a rodiče, které podají žalobu za bezdůvodné obohacování. A to nebyl oříšek, ale ořech. Nikdo z desítek oslovených do toho nechtěl jít. Nikoho nezajímal systém, okrádání lidí, princip. Lidem obecně je mnoho věcí jedno, nechají si líbit mnoho nepěkných věci a pak to tu vypadá, jak to vypadá. Instituce si dovolí i to, co dle legislativy nemůže, hlavně tedy nemocnice.

Po cca půl roce jsem konečně našla pána, který do toho šel , a pak jsem našla ještě další matku. Toto téma jsem dostala do televizních novin, vytvořila jsem petici a založila jsem spolek Juno Moneta, abych měla jako právnická osoba lepší manipulační prostor k tomu rodičům pomáhat.

Soudy proběhly. U jednoho stání jsem byla přítomna. Nakonec i Ústavní soud potvrdil, co jsem tvrdila celých 5 let.

Dnes je to tak, že rodiče platit nemusí, nicméně bohužel stále je tu pár porodnic, které poplatek žádají a rodiče, kteří se nechtějí dohadovat, to zaplatí, na což zřejmě tyto nemocnice spoléhají a stále jim to prochází. Nyní tento postup napadám u Krajských úřadů. Lidé se mi mohou ozvat, pokud mají s poplatkem potíž.

Vím, že jsi v kontaktu s ženami před, během i po porodu. Jaká témata se objevují s železnou pravidelností?

Často se opakuje nespokojenost s jednání personálu – ponižování, nevhodné poznámky, manipulace, neúplné, až lživé informace. Často je přislíbeno před porodem plnění porodního přání, ale pak se ho personál vůbec nedrží. I u bezproblémového porodu nenechají dotepat pupečník, i když to bylo písemně žádáno matkou. Proběhne nástřih, aniž by to matka odsouhlasila. Dítě je separované od matky i přesto, že je perfektně adaptováno. Toto se opakuje stále.

Pak je to vnucování vyvolávání porodu ze strany lékaře, aniž by šlo o medicínský důvod. Jediným důvodem je potermínová gravidita mnohdy ještě špatně vypočítána. Bohužel každý 3 vyvolávaný porod končí komplikacemi  či císařským řezem z nezdařené indukce – porod se prostě nerozeběhne, protože tělo není připraveno. Nikomu nepřeji porod končící sekcí bez předchozích problémů. Je to hysterie. Lékaři ženy ani neupozorní, že vyvolávání často končí operativně.

Bolestivým a často se vyskytujícím problémem je také separace dítěte a matky po císařském řezu. Jde to i jinak, ale chybí vůle lékařů jakkoliv zlidštit tuto operaci a dopřát tolik potřebný nerušený kontakt novorozence a matky a poté otce. Místo toho stále vládne separace a to i na několik dní, což je nevídaná a v zahraničí naprosto přežitá praxe. Působí to velké problémy s psychikou matky i dítěte, problémy s kojením. Novorozenci se separací, tvoří v těle stresový hormon – kortizol.

Jak dlouhý byl ten tvůj dokument a co tě vedlo k jeho sepsání?

Zhruba rok jsem shromažďovala všemožné důkazy o praxi v porodnicích. Pak jsem sepsala otázky, dala k tomu právní komentář a poslala jsem to na Ministerstvo. Ten dokument měl asi 100 stran. K jeho sepsání mne vedly komentáře a mnohé nešťastné příběhy, s kterými jsem se během let setkávala stále dokola.

Máš nějaký závěr z jednání na ministerstvu?

Místo písemné odpovědi si mne pozvali na jednání. Probírali jsme všechny problémy porodnictví. Ptala jsem se, co s tím dělat, co dělat se zbytečnou separací, s nerespektování porodního přání, s neinformovaností o podaných lécích, o katastrofálně neinformativních informovaných souhlasech, které ženy podepisují při příjmu a řada dalších témat. Jednání trvalo dvě hodiny. Výsledkem bylo, že Ministerstvo nemůže měnit praxi v porodnicích na základě nepřímých výpovědí a příběhů, ale pouze na základě podaných stížností od lidí. Ale to má určitou posloupnost. Stížnost je třeba poslat nemocnici, pak se odvolat na Krajském úřadě, pak může jít stížnost na Ministerstvo a k Ombudsmance. Pokud bude stížností mnoho, můžou s tím začít něco dělat. Bohužel stížnosti rodičů končí v 98 % pouze u nemocnice, která to v prvním kole samozřejmě smete ze stolu. Sama mám v počítači na tisíc nehezkých příběhů, ale skutečnou stížnost, která by mohla měnit systém prostě nikdo podávat nechce. Proto jsem vymyslela akci, kdy za rodiče ty stížnosti řeším já na základě plné moci a zamítnutí jejich původní stížnosti nemocnicí. A už máme úspěchy v podobě mimosoudního vyrovnání, a pokud bude stížností větší množství, je to konečně pádný argument k tomu, aby se něco začalo měnit.

Jaké máš pracovní plány a sny? Co by se podle tebe mělo změnit?

Plány bych raději příliš neprozrazovala. Ráda bych pokračovala s pomocí se stížnostmi, protože to má smysl. Chci také rozšířit povědomí o tom, jak necitlivé zásahy a systém v porodnic, způsobuje nadmíru císařských řezů. Například v některých porodních centrech v Anglii je počet akutních císařských řezů 1,5 % čili pod 2 % a u nás je počet akutních císařských řezů klidně i procent 20, což je obří nadužívanost. (nepočítaje plánované cs).

Ráda bych byla, kdyby se snížil počet akutních císařských řezu kolem 2 %, vznikla tu porodní centra, kde by žena měla veškerý servis a do porodu nebylo nijak zasahováno do doby, kdy by se nedělo něco špatně. Žena by měla k dispozici svojí porodní asistentku už před porodem, pak na porod a i po něm, protože kontinuální péče je velice důležitá a také snižuje počet komplikací a nedorozumění. Toto by bylo propláceno z veřejného zdravotního pojištění. Spoustu peněz by ušetřilo, kdyby každý třetí porod nebyl ukončen operativně, tedy mnohokrát dráž, než porod vaginální bez zásahů.

Tato změna vázne z důvodu udržování moci a navozování strachu, jak je porod nebezpečný. Většina žen tedy nevyhledávají přirozený porod a řítí se do náruče lékařsky vedeného porodu, který často končí komplikacemi, které by nevznikly, kdyby byly v klidu v péči své porodní asistentky bez zbytečných zásahů jako dirupce vaku blan, podání syntetického oxytocinu, nucení do polohy na zádech, vyvolávání porodu, strašením, apod.

V čem vidíš naději do budoucna?

V tlaku zespoda. Že rodiče dostanou takové informace, které jim umožní prohlédnout tento zrůdný systém péče a budou se aktivně bránit a žádat změnu. Také ve stížnostech, které umožní si uvědomit těm nahoře, že takto to není správně.

Chtěla bys něco vzkázat těhotným čtenářkám?

Aby se informovaly, co jednotlivé rutinní zásahy do porodu mohou způsobit za patálie. Aby se rozhodovaly o svém způsobu porodu dle informací, které získají od komunitních porodních asistentek, také v mojí skupině na facebooku Podpoříte mne v osvětě. Radím, aby sebou měly svojí porodní asistentku nebo dulu, s kterou si předem přesně vyjasní, co si přejí, co si nepřejí a napíší si porodní přání. Toto porodní přání přicvaknou k informovanému souhlasu, který si vyzvednou mnohem dříve, než při příchodu k porodu. Dobře si jej pročtou a vyškrtají věty, které jsou v rozporu s body v porodním přání- to je důležité. Zmínku o porodním přání je vhodné napsat také do informovaného souhlasu, třeba k podpisu. Tak je alespoň z právního hlediska chráněno jejich přání a více to nutí personál, aby je plnil. Samozřejmě vše je o postoji a o tom, co opravdu chceme a v co věříme, protože každá nejistota je potrestána manipulací a zásahem do porodu.

Hodně štěstí.

Děkuji za rozhovor