Attachment – klíč k sobě i druhým


Psychoterapeutky Kristýna Bušková a Eva Labusová pořádají semináře k tématu, jež si v české společnosti jen pozvolna hledá místo. Jde o významnou kapitolu z vývojové psychologie, konkrétně o tzv. teorii citové vazby. Jejím autorem je anglický psychiatr John Bowlby (1907 – 1990), který byl po skončení 2. světové války požádán o zprávu k psychickému stavu dětí evakuovaných v době bombardování Londýna na venkov a odloučených tak přechodně či navždy od vlastních rodičů. Bowlbyho výzkum odhalil, že v raném věku je pro uspokojivý vývoj dítěte prožívání bezpečného vztahu s blízkou osobou obdobě důležité jako zaopatření základních fyzických potřeb. Kvalita našeho vztahu s primární pečující osobou, nejčastěji matkou, toho zkrátka v našich životech ovlivňuje víc, než si na první pohled dokážeme připustit. Evu Labusovou zpovídala Soňa Kolmanová:

Soňa: Proč s Kristýnou pořádáte setkání věnovaná attachmentu?

Eva: Protože si myslíme, že jde o klíčové, ale dosud ne všeobecně známé téma, které se přitom týká každého z nás. Kristýna studovala attachment v Anglii a má zdejšímu publiku co nabídnout. Čím více informací ohledně vývoje lidské bytosti máme dnes díky moderním výzkumným metodám k dispozici, tím více poznáváme, že schopnost vytvářet uspokojivé láskyplné vztahy je z velké míry předurčena prostředím, v jakém vyrůstáme jako děti. Mimořádnou důležitost má přitom raný věk, trvající od porodu zhruba do třetích narozenin. V tomto čase dochází k vytváření a uspořádávání husté sítě neuronových spojení v mozku, do něhož se dítěti ukládá a obtiskuje nejčastěji žité chování nejbližších pečovatelů, zpravidla rodičů, takže právě od nich si osvojujeme jakýsi základní vzorec pro vnímání i vyhodnocování okolního světa. Schopnost milovat, ať už druhé nebo sebe, se viděno z tohoto úhlu pohledu rodí z možnosti primárního prožitku přijetí a lásky v patřičném vývojově daném čase. Zároveň se ovšem dozvídáme, že mozek zůstává plastický daleko déle, než se dříve myslelo. V rámci jeho vývoje existují tzv. okna příležitosti, kdy to, co se nepovedlo ze začátku, se dá ještě poopravit, např. v době adolescence nebo v době, kdy se nám rodí naše vlastní děti a skrze ně dostáváme možnost odžít a léčit mnoho vlastních případných zranění. Znalosti o attachmentu nám umožňují okna příležitosti neprošvihnout a naopak jich dobře využít.

Soňa: Co ve zkratce teorie attachmentu říká?

Eva: Upozorňuje, že každý novorozenec přichází na svět s hlubokou potřebou vztahu. A hned od narození velmi delikátními signály projevuje svou schopnost takový jedinečný, hluboký a trvalý citový vztah navázat. Velmi pak záleží na tom, jak je s touto jeho vrozenou potřebou zacházeno. První důležitou osobou bývá pro dítě obvykle matka. Pokud je vnímavá, na dítě vyladěná, a pokud je její péče přiměřeně láskyplná a její chování stabilní, pak se v mozku dítěte ukládá základní informace, že být ve vztahu je bezpečné a obohacující. Pokud jsou podmínky pro vytvoření první prototypní vazby pro dítě nějak nevýhodné nebo dokonce nebezpečné, může dojít k narušení.

Soňa: Z vašeho semináře o attachmentu mi utkvěla jedna věta: „Ať už je chování člověka sebepodivnější, je to nějaký mechanizmus, který mu pomohl přežít.“ Zahrnuje attachment  tvorbu behaviorálních mechanismů, které se v dospělosti jen těžko předělávají, i když „nebezpečí“ již dávno pominulo?

Eva: Problém je v tom, že v raném věku si náš mozek základní strategii fungování osvojí na nevědomé úrovni. Emočně je dítě plně vybaveno a své pocity silně vnímá, ale rozumově je ještě nedokáže pojmenovat ani vyhodnotit. Na příklad se stane, že rodiče nejsou příliš empatičtí, vyžadují strohou poslušnost. Dítě na nevědomé úrovni pochopí, že se vyplácí na sebe neupozorňovat, brzy se třeba naučí být samostatné, nic o sobě nesděluje. Děje se tak ovšem za cenu tak zvané vyhýbavé vazby. Jindy jsou rodiče emotivní až moc, dítě se nemá jak orientovat, neví, co bude, protože je za jednu a tu stejnou věc dle nálady rodičů jednou pochváleno, a jindy dostane vyhubováno. Nemá se kde naučit jednotnému postoji k řešení problémů. Osvojí si pak ambivalentní vazebné chování, a když chce něčeho dosáhnout, samo o své potřeby bojuje nepřiměřenými záchvaty emocí… Samozřejmě to nefunguje takto prvoplánově, říkám to jen jako příklady, které v praxi bývají barvitější.

Soňa: Jsou známy možnosti, jak pracovat s dětmi, případně dospělými, jejichž vazba je výrazně narušená?

Eva: Ano, na nich stojí všechny tzv. attachmentové terapie, které vycházejí ze snahy poskytnout klientovi patřičnou korektivní zkušenost skrze vztah s terapeutem. V dynamickém procesu se klient učí pozorovat a reflektovat sám sebe a své reakce, takže, když se to podaří, po čase sám nahlédne, co mu komplikuje život. Že jde o dávné strategie z dětství, které mu tehdy poskytovaly základní pocit bezpečí nebo možnosti přežití, ale pro dospělost jsou už kontraproduktivní. Předělat takto naučené chování v dospělosti je náročné v tom, že člověku jeho strategie tak dlouho fungovaly právě pro ochranu a orientaci v jeho prostředí vztahů. V dospělosti proto obvykle musí nejprve s těmito mechanismy nějak „narazit“. Přestanou mu sloužit a začnou způsobovat spíš potíže. To bývá důvodem pro změnu i motivací pro terapii.

Soňa: Souvisí spolu kontaktní rodičovství a teorie attachmentu? Ptám se, protože v angličtině se kontaktní rodičovství nazývá „attachment parenting“. Je možné říci, že dítě vychovávané kontaktně, je vychováváno v souladu s teorií attachmentu?

Eva: Ano. Respektovat potřeby attachmentu znamená vychovávat dítě v souladu s jeho vrozenými potřebami. Dnes se  – i díky pokroku ve zobrazovacích metodách – poprvé v historii lze opřít o výsledky výzkumů, které prostřednictvím zkoumání vývoje mozku mnohé napovídají o okolnostech, v nichž se  vztahovému zdraví lidských bytostí daří. Však také v posledních desetiletích vzniklo po světě mnoho rodičovských hnutí, která usilují o nastolení nového pohledu na výchovu a o nový způsob zacházení s dětmi právě už v souladu s moderními poznatky.

Soňa: Co je pro rodičovství nejpodstatnější?

Eva: Uvedla bych hlavně přijetí dítěte bez podmínek a vědomí, že my dospělí se od něj máme hodně co učit… Šetrný porod a respekt k důležitosti prvních hodin života. Neoddělování novorozence od matky. Rychlé první přiložení k prsu a plné kojení do čtyř měsíců až půl roku věku a následné doplňkové kojení podle potřeb dítěte. Častý tělesný kontakt (mazlení, nošení, případně i společné spaní…). Citlivé reagování na pláč miminka. Přiměřená míra stimulace, rovnoměrně zaměřená na tělesný a duševní vývoj. Klíčový je i fungující vztah rodičů a soudržné rodinné společenství vycházející z pevného vztahu matky a otce dítěte. Přirozená autorita rodičů, nepostavená na manipulaci dítěte strachem, tresty nebo hrozbami, ale postupným vrůstáním do láskyplných vztahů. Důležité je, že dítě nestojí v centru pozornosti jako modla a nerozbíjí vlastní smysluplný život rodičů. Ti jsou zároveň ochotní věnovat dítěti dostatek času a pozornosti, v prvním roce života bez výhrad a s velkými ohledy na křehkost věku, od batolecího věku pak s důsledným vymezováním hranic a vedením k odpovědnosti. Setrvání dítěte převážně v rodinném prostředí doporučujeme do dvou až tří let věku právě z důvodu možnosti vytvoření nosného vztahu s hlavní pečující osobou. No a pak přichází postupné osamostatňování dítěte a vše se dovršuje umožněním tzv. „sociálního porodu“ na konci puberty.

Soňa: To tedy zní jako hodně nesplnitelný ideál…

Eva:… kterému se všichni můžeme přibližovat podle svých sil, vhledu a možností.  Nejde o perfektní plnění zmíněného. Přijímejme život, jaký je. Učme se z chyb. Dělejme, co můžeme, s tím, co máme. Ukazuje se, že děti někdy vztahově rostou i v nevýhodných podmínkách, je-li nablízku aspoň jedna náhradní láskyplná osoba, prarodič, soused, někdo, kdo dává dítěti najevo, že mu na něm opravdu záleží. Mějme v tomto smyslu oči otevřené.

Soňa: Má attachment i společenský dopad?

Eva: Neurologické výzkumy potvrzují, že mozky dětí obklopených rodičovských přijetím, empatií, službou a laskavou pozorností se vyvíjejí jinak než dětí vyrůstající v prostředí emoční lability, konfliktů nebo dokonce násilí, kdy dítěti nezbývá než přepnout na nouzový režim. Náš attachment vytváří důležitý všudypřítomný kontext, který formuje vztah, jaký máme k sobě, k našim blízkým. Projevuje se v rodině, v malých společenstvích, ve větších kolektivech a nakonec i v celé společnosti. Jinak řečeno, attachment předurčuje, jak jsme schopni dbát na potřeby své i ostatních lidí, zvířat, rostlin i všeho neživého, k čemu se během života jakkoliv vztahujeme. Není pochyb o tom, že v pozadí dnes nepřehlédnutelného hnutí za „nové“ rodičovství  – ať už mu říkáme jakkoliv – se skrývá i naděje pro ozdravení společnosti jako celku.

———————————————————————————————————————

O tom, jak kvalita vazby mezi dítětem a pečující osobou může ovlivnit budoucí vztahy dítěte, pojednávají níže uvedené příklady:

Jana (29 let) měla matku, která milovala podmínečnou láskou – když bylo její dítě hodné, bylo oceňované. Když zlobilo, bylo odmítané. Jak si matčinu lásku zajistit? Tím, že se Jana naučila „ nezlobit“ a být soběstačná. Začala skrývat své potřeby i svá slabá místa, pocit bezpečí hledala mimo oblast vztahů (dnes je velmi úspěšná v práci, byť ji její workoholismus začíná vyčerpávat). Ve vztazích volí i v dospělosti vyhýbavé vzorce chování – neodporuje, ale ani se příliš neangažuje. Často cítí podivnou prázdnotu, zvláště když se jí stále nedaří najít životního partnera. Strategie „stačím si sama, hlavně když jsem výkonná“ jí stojí v cestě při snaze vytvořit hluboký intimní párový vztah.

Kryštof (45 let) má matku, která v jeho dětství nebyla „čitelná“. Nebylo snadné odhadnout, jakou má zrovna náladu. Za jednu a stejnou věc chlapce někdy pochválila, jindy mu vyhubovala. Někdy jej zahrnovala projevy silné náklonnosti, jindy mu spílala, že se neměl narodit. Někdy byla bez zájmu, jindy svými přepjatými emocemi dítě doslova zaplavila. Kryštof si v poslední době začíná uvědomovat, že mívá sklony reagovat obdobně nepřiměřeným emočním projevem. Je bojovný a agresivní, i pro maličkosti nechává rozhořet souboje „na život a na smrt“. Tím si sice získá pozornost druhých, zároveň však před ním prchají, protože jeho chování vnímají jako přepjaté a odpuzující.

 

Petrovi (32 let) rodiče se rozvedli, když mu byly 3 roky. Otec poté z jeho života zmizel a matka si z chlapce udělala životního důvěrníka. Zahrnovala jej svými pocity i problémy, přisvojila si celý jeho život. Když chtěl v bezmála třiceti letech konečně opustit domov a začít žít sám za sebe, bylo pro něho nesmírně těžké matku opustit bez pocitů viny. Jak sám říká, bez několika let psychoterapie by to nejspíš ani nedokázal. Se svými partnerkami má ovšem Petr opakující se problém: Když se k němu chtějí více přiblížit a sdílet se s ním, Petr propadá panice, které sám dobře nerozumí – bojí se, aby ho ženy nezačaly „dusit“ podobně jako kdysi jeho matka. Na podněty přiměřené touhy po intimitě a sdílení v párovém vztahu reaguje stažením se do sebe a neschopností otevřeně komunikovat.

———————————————————————————————————————-

O lektorkách:

 

M.Phil et. M.Sc Kristýna Bušková, PhD  získala psychologické vzdělání v Anglii na univerzitách Cambridge, Glasgow a Nottingham. Je v soukromé psychologické praxi v Praze, kde pracuje psychodynamicky a s problematikou attachmentu. O attachmentu přednáší na University of New York in Prague a na Masarykově univerzitě v Brně. Kontakt: kbuskova@gmail.com

 

PhDr. Eva Labusová je poradkyně pro oblast rodičovství, výchovy a vztahů. Věnuje se publicistice. Pořádá přednášky a semináře pro odborníky i veřejnost. S dcerou Alžbětou ve spolupráci s nakladatelstvím Triton připravily pro český knižní trh dvě publikace švýcarsko-americké psycholožky Alethy Solterové (www.awareparenting.com), týkající se důležitosti rané interakce matky s dítětem a významu dětského pláče a vzdoru (Moudrost raného dětství, Slzy raného dětství). Více na www.evalabusova.cz  Kontakt: eva.labusova@seznam.cz

 

 

 


Čím jsem vědomější, tím se mi žije lépe.

Ženu, kterou bych vám dnes ráda představila, neznám ani dva roky. Přesto jsem s ní zažila víc důležitých momentů, než s jinými za dekádu. Co mě na ní nepřestává fascinovat je pocit bezpečí, který s ní mám. Budí ve mně dojem, že lidi nesoudí a tak je má čas milovat. Ačkoliv je to žena jemná, nezalekne se ani nejtemnějších stínů. Seznamte se s terapeutkou, kapitánkou týmu Transitions a mojí milou přítelkyní Annou Nándražiovou.

Anna: Děkuji Ti za komplimenty, Soňo. Vážím si našeho přátelství.

Soňa: Nepsala bych to, kdybych si to doopravdy nemyslela. Aničko, my jsme se poznaly na Transitions. Co tě přivedlo ke zkoumání porodního traumatu?

Anna: Asi před 4 léty jsem začala mít hodně velkou potřebu studovat prenatální a porodní traumata. Při práci s klienty v individuálních terapiích jsme se často dostali do období prenatálu a porodu, kde jsem viděla, jak zásadní pro náš život toto období je. Také práce na mých vlastních tématech a sebepoznání vedla k prenatálu a porodu. Já sama jsem těžce rodila dceru. Měla jsem tam hodně otazníků.

V tom čase jsem se nadchla knihami Arthura Janova Prvotní otisky, Primární terapie, Biologie lásky a začala jsem i uvažovat, že bych za ním odjela. Mělo to však několik úskalí, ale přivedlo mne to k dalším informacím. Za několik měsíců vyšel rozhovor s Jullianem Gustavsonem v Magazínu Maitrea a moje zkušenost s Transitions začala.

Soňa: Co ti účast na Transitions dala?

Anna: Asi nejvíce ze všech terapií i tréninků mne Transitions přivedly k vlastní přirozenosti, k hluboké sebereflexi a empatii k sobě i druhým.

Soňa: Nedávno jsi mi pomáhala pochopit význam snu, který se mi zdál důležitý. Byl děsivý a nejraději bych jej zapomněla. Ty ses nezalekla a pomohla mi jej rozklíčovat. Byla to pro mě hluboká zkušenost. Jak se sny pracuješ?

Se sny klientů nejčastěji pracujeme na tzv. vnitřní rovině. To znamená, vnímáme postavy a symboly ze snu jako vnitřní osoby nebo aspekty klienta. Vedu klienta aby si prozkoumal každou postavu a symbol ze snu, jaké má místo v jeho nevědomí, jaké má postoje, chování, historii, co mu chce říct, co si má snem zvědomit. Někdy i stavíme konstelace na sen, nebo pracujeme metodou amplifikací, nebo mluvíme s vnitřním snovým průvodcem.

Soňa: Když jsi poprve mluvila o VoiceDialogu, neuměla jsem si pod tím nic představit, ale terapie na které jsem u tebe nedávno byla mě velmi mile překvapila. Jak bys VD popsala někomu, kdo vůbec netuší, o čem to je? V jakých situacích je vhodný?

Mluvíš o Voice dialogu, ale já již ten název moc nepoužívám. Voice dialog jsem se několik let učila u Heidy Berger a Artha Wittemanna. Dali mi hodně, ale já jsem si po zkušenostech a studiích i jiných metod vytvořila svůj vlastní přístup. Při práci s klienty se mi osvědčil. Je to přímý rozhovor s vnitřními osobami, ale není to Voice dialog v tom smyslu, jak se vyučuje.

Soňa: Já jsem si všimla, že jsi při terapiích velmi intuitivní a kombinuješ neustále vše, co umíš. Myslím, že to děláš za účelem dosažení lepšího výsledku. Jako klientce mi to vyhovuje. Pověz mi ale, odkud se berou naše vnitřní osoby?

Když zažíváme trauma nebo nemáme naplněnou některou základní potřebu (to se nejčastěji děje v prenatálu, u porodu a v dětví), je to pro nás velmi bolestivé. S tou bolestí bychom dlouho nevydrželi žít. V naší psyché dojde k oddělení té části, která bolest prožívá, od našeho esenciálního zdroje. To se projeví i na přerušení některých spojení mezi neurony v mozku. Zároveň se v psyché i v mozku vytvoří jiné části, které se specializují na to, abychom přežili a hlídají, aby k podobné traumatizace již nedocházelo, nebo abychom ji nevnímali. Tyto od našeho esenciálního jádra oddělené části se chovají jako samostatné vnitřní osoby, naše subpersonality, které mají své specifické potřeby, zájmy a chování a často jsou mezi sebou v konfliktu. V období svého vzniku nám udělali velkou službu, ale bohužel, jak nemají úzký kontakt ani důvěru k našemu bytostnému jádru, nemají reálný pohled na svět a vidí svět i nás samotné jen ze svého zúženého úhlu pohledu. Často v našem životě přebírají velení místo našeho zdravého esenciálního Já. Při práci s těmito vnitřními osobami klienta posilujeme kontakt s esenciálním Já klienta, zvědomujeme historii i zájmy vnitřních osob a mluvíme s nimi, aby získaly důvěru k esenciálnímu Já a cítily se jím přijatí. Metodou přímého rozhovoru s vnitřními osobami pracuji s klienty na tématech vztahových, postojů k sobě, k práci, k financím či čemukoliv jinému.

Soňa: Jediné, co jsem s tebou ještě nezkoušela jsou konstelace. Jak dlouho je vedeš a co tě na nich baví? Kde je pořádáš?

Konstelace vedu dva roky. Na konstelacích mě baví ty vhledy a možnosti „léčení“ v jakékoliv oblasti naší vnější i vnitřní reality. Pořádám je v Praze, Pardubicích a Brně.

Soňa: Co mě na tobě překvapuje je tvá oddanost vědomému žití. Neznám moc lidí, kteří jsou takto důslední a poctiví. Vždy, když se s tebou setkám, tak si potom říkám, že nejdu dost do sebe a měla bych přidat. Jsi mi velikou inspirací. Jak dlouho se seberozvoji věnuješ a jaké máš další plány?

Soni, nevěděla jsem, že to na Tebe tak působí. Mne se prostě dobře žije, když jsem co nejvíce vědomá. Život, práce, vztahy, vesmír mají smysl a baví mě ho nacházet a zkoumat. Pořád mám plno témat, která přitahují moji pozornost s větší nebo menší naléhavosté.  Seberozvoji se aktivně věnuji 14 let, přivedla mne k tomu těžká životní situace. Předtím jsem se zajímala spíše o mentální rozvoj a tak trochu o psychologii a východní filozofii.

Plány? U mne se spoustu aktivit vyvíjí neplánovaně, přitáhnou mou pozornost, nabírají intenzitu a pak do toho jdu. V současné době se chci více věnovat tanci a práci s tělem. Mou pozornost přitahuje i pouť do Santiaga de Compostela, tak uvidím, jaký to bude mít další průběh.

Soňa: Ty toho děláš a pořádáš mnohem víc. Ještě mám s tebou co objevovat. Můžeš čtenářům prozradit webovky, aby si mohli najít, co je zajíma?

Anna: Jistě. Na stránkách zpetksobe.cz najdou aktuální termíny a kontakt na mě.

Soňa: Děkuji za rozhovor. Ať se ti daří.

Anna: Také děkuji. Ať se daří i tobě.

 


Vztek matek

Už dlouho mě žádné téma nenadchlo tolik jako nově vzniknuvší projekt Vztek matek – téměř dva roky funguje podpůrná skupina, nedávno se v nabídce objevil i workshop. Musela jsem vyzpovídat jednu z členek týmu profesionálek, které za odvážným počinem stojí – Pavlu Cerhovou Kořínkovou, psycholožku a terapeutku.

Soňa: Moc jsem chtěla přijít na váš workshop Vztek matek, bohužel mi to nevyšlo.

Pavla: Soňo, nic není ztraceno. Workshop měl úspěch, rády bychom ho pravidelně opakovaly. Tak Tě jménem naší pětice matek, co se taky umíme vztekat, srdečně zvu.

Soňa: Děkuji za pozvání. Určitě si to nenechám ujít. Jsem vděčná, že někdo pracuje i se stínovou částí mateřství. Jak tento nápad vznikl?

Pavla: Jak to vzniklo? Je nás pět, propojila nás práce na Lince bezpečí, krizové lince pro děti. Jsme kamarádky, matky. Všechny jsme krizové interventky, máme psychologické vzdělání, jsme zvyklé slýchat těžké životní osudy a stinné stránky života. A ta stinná stránka mateřství nám přišla hodně opomíjená.

Soňa: To bych řekla! Oficiálně žádná stinná stránka mateřství snad ani neexistuje. Asi je to pozůstatek archetypu Madonny. Na co mají – podle tvých zkušeností – matky vztek?

Pavla: Spojení matka-dítě dokáže vzbudit velký vztek, nejen u dětí, ale i u matek. Možná by ta otázka mohla být – ne na co, ale kdy? Když jsou frustrované, když mají strach, když myslí víc na ostatní než na sebe… Na workshopu se snažíme vlastní vztek lépe poznat, prozkoumat. Občas se otevře i hlubší spojení s minulostí, s rodiči, s porodem dítěte, či jinými zážitky, které se s naším vztekem pojí.

Soňa: Spojení mateřství a vzteku považuji v naší společnosti za silné tabu. Zdá se mi velmi odvážně od vás i od účastnic takovéto téma vůbec otevřít. Máte můj hluboký respekt a obdiv! Jaké typy matek na workshop chodí?

Pavla: Souhlasím s Tebou, ženy, které přijdou a mluví o svém vzteku, jsou odvážné a také k nim cítím velký respekt.  Myslím, že pro mnoho matek může být i úlevné, že je možné se o tom vůbec někde bavit, že nejsou samy, kdo něco podobného cítí. Na workshop chodí právě matky, které si svůj vztek uvědomují a zatěžuje je a touží po změně. Jsou připravené jít trochu hlouběji do sebe a o kousek víc ze sebe poznat.

Soňa: Vztek je, dle mého názoru, spojen i s hranicemi a jejich nastavením. Mají matky problém nastavit si hranice tak, aby pro ně bylo mateřství dlouhodobě udržitelné?

Pavla: Líbilo by se mi, kdyby to šlo takhle shrnout do jedné věty. Hranice a limity jsou důležité téma obecně, nejen v mateřství. Myslím, že většina z nás dělá to nejlepší, co může a nechce dělat něco špatně a mít s něčím problém. Mateřství je hodně o zkušenostech. Já jsem na základě zkušenosti posunula hranici mojí reaktivity, protože to vyžaduje věk mých dětí. V čase se to určitě bude měnit. Takže práce s hranicemi probíhá za pochodu, přijde mi fajn, že je právě možné svoje hranice přizpůsobovat, ale držet ty, které jsou nezbytné. Vlastně mi přijde nejdůležitější svoje hranice prozkoumávat, vědět o nich. Prostě poznávat samu sebe. Být se sebou v kontaktu.

Soňa: Vztek má pro mnohé spoustu negativních konotací, myslíš, že jeho zdravé vyjádření naopak předchází takzvanému bouchnutí kamen? Pomáhá váš workshop zdravým způsobem upustit páru tak, aby nedošlo k nějakému excesu?

Pavla: Myslím, že postupné vyjadřování a upouštění vzteku, spojené s tím, že tuším, co mi ta emoce říká a kam ukazuje (třeba, že už se potřebuji vyspat, nebo alespoň jednou za týden najíst, aniž by mi někdo chytal do talíře a užíval si měkkosti uvařeného jídla a spolu se svojí kreativitou vše přenášel na stůl, židle a oblečení), pomáhá předcházet nahromadění nezpracované energie a následnému „bouchnutí kamen“. Na bouchnutí kamen je nebezpečné, že je nekontrolované, že může vypadat jako velký křik, facka, pár ran po zadku, zraňující věty, ale i hůř. A je namířené proti malé bytosti, z pozice moci, proti někomu, kdo není schopen tu velkou energii odrazit pryč, ale může ji, obrazně řečeno, absorbovat dovnitř sebe a možná i ukládat. Někomu náš zážitkový workshop může pomoci „upustit páru“, někomu může ukázat, kam se dál zaměřit, co by mohlo být zajímavé v souvislosti se svým vztekem prozkoumat. Zároveň připravujeme pokračovací workshop, orientovaný víc nácvikově, právě víc na upouštění páry.

Ještě bych ráda podotkla k samotnému vzteku, že vztek je naší nedílnou součástí, je to hnací energie, která nám jako druhu umožnila přežít, je to jedna ze základních emocí. Já věřím, že mám na svůj vztek právo. Setkáváme se s tím, že si matky myslí, že by se vztekat neměly, že by se vzteku měly zbavit. Potlačení vzteku není totéž, jako poznání svého vzteku a práce na jeho ovládání.

Soňa: Máte ohlasy od účastnic?

Pavla: Většinu ohlasů dostáváme bezprostředně po skončení sdílecí a podpůrné skupiny a workshopu, tyhle ohlasy jsou veskrze pozitivní, matky nás utvrzují, že jim to bylo přínosné, tak snad ano… Psaných ohlasů máme méně. Tenhle mám ráda: „Díky za inspiraci, prostor a průvodcování. Je dobré se kouknout na své démony a vypustit je ven.“

Soňa: Co přineslo pořádání této bohulibé záležitosti tobě? Jak to obohatilo tvé zvládání vzteku v intenzivní části mateřství?

Pavla: Workshopy se pomalu rozbíhají, ale sdílecí a podpůrná skupina už poběží druhým rokem, tam se téma Vzteku matek objevovalo opakovaně. První efekt byl, že jsem si začala víc všímat a uvědomovat si, že se vztekám. Začala jsem to říkat nahlas: „já jsem naštvaná“. Byla jsem schopná dosledovat, jak blahodárný efekt na mě má hodina a půl na józe – jednou za týden bez dětí. Začala jsem testovat, co mi v akutním vzteku funguje a co ne. Když jsem si sama na sobě nedávno zkoušela aktivity z našeho workshopu, objevila jsem, že už mě věci, které bych automaticky uvedla, že mě štvou, vlastně neštvou. Takže vidím na sobě, že je možné se svým vztekem pracovat. Taky mi to přineslo práci, která mě baví. A baví mě, že je nás na to pět. Jsme v tom prostě spolu.

Soňa: Co bys řekla mamince, která se s vlastním vztekem potýká častěji než je jí milé?

Pavla: Řekla bych jí, ať si o tom promluví s někým blízkým, ať se opečuje a postará se o sebe, o svoje základní potřeby, ať se zeptá, jak to mají matky kolem ní, ať si řekne o pomoc (s hlídáním, s domácností, s vařením …), ať se podívá na náš facebook Vztek Matek, jestli bychom jí mohly pomoct my, matky, které to taky známe.

Soňa: Kdy a kde je další workshop?

Pavla: 14. října bude Vztek matek v Brně a 20. v Praze.

Soňa: Musím upřímně přiznat, že jsem vděčná za odvážné profesionálky, které dokáží uchopit i ožehavé téma a umožňují jeho zpracování. Přeji Vám i účastnicím Vašeho workshopu hluboké prožitky a ještě hlubší léčení.

Děkuji za rozhovor.

Pavla: Také děkuji za rozhovor

___________________________________________________________________

Na projektu Vztek matek se podílí:

Lucie Scheerová (psycholožka a koučka)
Barbara Ernest (psychoterapeutka a krizová interventka)
Hana Nečina Vaníčková (psycholožka a dula)
Kateřina Janková (krizová interventka a pedagožka)
Pavla Cerhová Kořínková (psycholožka a terapeutka)
Informace o blížících se workshopech najdete zde: Vztek matek