Medzi nami

„V dokumentu jste viděli to nejlepší, co systém umí“, poznamenala režisérka Zuzana Limová po premiéře dokumentu Medzi nami, který zachycuje dění v Bratislavské porodnici. Trochu mi zatrne. „Nenatáčeli jsme žádný komplikovaný porod. Všichni aktéři nám dali písemný souhlas. Po odvysílání jsme čelili výhrůžkám. Jsme obviňováni z tendenčnosti. Také jsme ale obdrželi nespočet zpráv a dopisů od žen, které zde rodily. Reálné příběhy jsou výrazně horší než cokoliv, co jsme na kameru zachytili my.“

Jak je možné situaci řešit, zaznívá opakovaně z publika. Financování? Ženy znalé svých práv? Demonstrace? Osvěta zdravotníků? Nové kachličky? Domácí porody? Evropská unie? Nic nevyznívá dost přesvědčivě. A přitom bychom všichni rádi věděli, jak z toho ven. Jak docílit, aby těhotná žena vstupem do porodnice nepřišla o svá práva? Aby mohla spoluurčovat co se stane s jejím tělem, s jejím dítětem?  

Neusínalo se mi dobře. Žiju si v sociální bublině. Studuji porodní trauma, ale s realitou jsem záměrně v kontaktu jen velmi málo. Je to vysilující. Během promítání jsem neplakala, nedivila se, ani se neptala proč. Takto to chodí. S porodem to má jen málo společného. Je to porodní kultura, tradice, zvyk, rutina.

Pravdou je, že by to celé šlo udělat důstojněji. Důstojnost je pro mě téma dokumentu Medzi nami. Jak je možné se zranitelnými ženami a dětmi zacházet? Kdy připustíme, že psychické zdraví je také zdraví? Jestliže se zdravotníci takto chovají před kamerou, jak se chovají k ženě bez doprovodu? Má vůbec někdo právo zfetovat těhotnou jen proto, že se příliš vyptává? V jakém stavu je dítě, jehož matka nemůže pod vlivem “léků” ani artikulovat? Má lékař právo proplesknout „hysterickou“ rodičku? Kolik lidí „musí“ vidět vagínu po porodu? Je v pořádku pokračovat v operaci, i když matka tvrdí, že jí nezabralo umrtvení?

Žena snese víc než člověk, praví klasik. Příroda k tomu jistě má své důvody. Přimlouvala bych se ovšem za lidské chování i k rodícím ženám a jejich dětem. Je dobře, že alespoň umělci ještě neztratili vnímavost a sílu nás na to upozorňovat. Velmi si vážím osobní odvahy režisérky. Mám radost z otevření společenské diskuze na toto závažné téma. Ať se dokumentu daří.   


Zářivá žena

Moniku Nisznanskou jsem potkala na semináři o vnitřním dítěti. Během víkendu si získala moji důvěru – jako člověk i jako terapeut. Pro svoji práci má cit a je autentická. Až později jsme zjistila, že pořádá i ženské skupiny. A i když se nestrojí do šatiček a nevzývá bohyně, je to bezesporu zářivá žena.

Moniko, vím o tobě, že vedeš dlouhodobé ženské skupiny. Jaká je výhoda pokračujících seminářů?

Když jsou spolu lidi delší čas, lépe se poznají a začínají si důvěřovat a víc se otevírat. Tím, jak semináře vedu, vedu i ženy k přijetí všeho, co jsou ony i všechny ostatní. Přijetí samozřejmě neznamená souhlas se vším, co druzí dělají. Především to znamená nesouzení. Každá máme svou osobní historii, která ovlivňuje naše chování a jednání. Z témat, se kterými pracuji, vím, že můžeme naplno porozumět jen tomu, co jsme sami zažili. Časem vzniká bezpečný prostor potkat se sama se sebou a všemi svými tvářemi. Díky tomuto bezpečnému a důvěrnému poli máme šanci propustit spoustu svých bolestí už jen tím, že je vytáhneme na světlo.

 

Co tě baví na práci se ženami?

Především ženská pospolitost, která se většinou vytvoří velmi rychle. Je to díky tomu, že jako ženy si řešíme víceméně podobná témata. Je úžasné vidět, jak ženy roztávají, když zjistí, že některé věci neřeší jen ony, ale mnoho dalších účastnic. Zároveň mě moc baví, když si ženy dovolí se hýčkat. Je krásné vidět jejich uvolněné a spokojené tváře.

 

 

Jak vedeš účastnice svých kurzů k tomu, aby se pro propojily s autentickou ženskou silou? 

Každá jsme jedinečná a to je ten nejzásadnější moment. Není proto třeba se s nikým srovnávat, ale hýčkat si svou vlastní jedinečnost. To je základ vyživování naší vnitřní síly, k tomu ženy vedu. Tak můžeme svou vnitřní sílu rozhojňovat. Zároveň je to na světě krásně zařízeno. Všem ženám se nelíbí všichni muži a naopak. Je úžasné si uvědomit, že nemusím být krásná a přitažlivá pro všechny. Je neuvěřitelně úlevné, když si to začne uvědomovat každá buňka našeho těla. A co víc, ve chvíli, kdy o sebe začneme pečovat s láskou a začne nám to přinášet radost, je to přesně ten moment, kdy zjistíme, že ten nejdůležitější člověk, pro kterého bysme něco „měly“ dělat, jsme my samy. Pak naše vnitřní spokojenost začne zářit i ven, at to je něco, co pozornost okolí přitahuje nejvíc.  Ne nadarmo se říká spokojená žena = spokojená rodina = spokojená společnost.

 

K čemu vedeš ženy, které se ti svěří do péče?

Aby se staly zdrojem svého štěstí. Aby nečekaly, až se někdo o ně postará a začaly se o sebe starat samy. Každá máme jiné způsoby jak si dobíjet baterky. Mnoho z nás už na to úplně zapomnělo. Pomáhám ženám si rozvzpomenout na ty jejich osobní způsoby. Pomáhám jim nacházet jejich zdroje. Protože žena je jako květina. Nejde ji zalévat jen jednou za měsíc nebo dokonce jen jednou za rok. Zvadla by. Je potřeba o ni pečovat pravidelně a s láskou, aby kvetla. A tu nejláskyplnější péči si můžeme dát my samy.

 

Jaké máš ohlasy na loňský ročník?

Jedním slovem nádherné. Na jeho konci jsem plakala dojetím a vděčností. Když se několik žen při závěrečném sdílení uklonilo až k zemi, věděla jsem, že to má smysl. Viděla jsem, jak z uzlíčků nervů rozkvetly nádherné ženy vědomé si své hodnoty, svých světlých stránek i stínů. Ženy, které jsou vděčné za to, kam se mohly díky Zářivé ženě posunout. Prostě ženy, které už ví, kudy jít, případně jak neztratit samu sebe pro druhé.

 

Máš pro čtenářky nějaký vzkaz na jejich cestě k zdravé ženskosti?

Vnímejte svou jedinečnost. Vnímejte, že máte jen jeden život a ten stojí za to žít naplno. V minulém roce jsem se několikrát potkala se smrtí. Dala mi jasnou zprávu: „Nejsem tu, abych vás strašila. Pomáhám vám si uvědomit, že stojí za to nepromarnit ani jediný den svého života.“ Pro někoho to může být klišé. Ale když si uvědomíme, že zítra už být nemusí, může vám to pomoci rozlišit, co je opravdu důležité.

 

Kde se o programu Zářivá žena můžeme dozvědět víc?

Všechny potřebné informace jsou na mých stránkách. http://monikanisznanska.cz/zariva-zena/ Dokonce je to tak, že do 23. 1. 2018 platí zvýhodněná cena za včasné přihlášení, která je o 2 000 Kč výhodnější. Ještě prozradím jednu věc. Programem cyklu bude ženy spolu se mnou provázet i moje milá kamarádka Linda Mahelová, aromaterapeutka a bylinářka. Díky ní se budeme halit do nejrůznějších vůní přírodních esenciálních olejů a hýčkat své tělo i jeho smysly. Taky se seznámíme s bylinkami a naučíme se, jak je používat tak, abychom byly zdravé. Už se zase moc těším, až se budeme pravidelně setkávat a rozkvétat. I pro mě samotnou jsou to vždy vyživující lázně.

Děkuji za rozhovor


V Anglii je každý den hlášeno 400 lékařských chyb u porodu

Úřad národního zdraví v Anglii nedávno zveřejnil alarmující čísla: U jednoho ze čtyř porodů dochází k lékařské chybě. Odhadem je každý rok poškozeno 64,000 matek a novorozenců.

V britských porodnicích – uvádí Úřad pro národní zdraví – dochází každý den na porodních odděleních k 400 hlášeným chybám. V posledních dvou letech je to asi 280,000 poškození zdraví. Pochybení jsou připisovány nedostatku porodních asistentek, zvýšené porodnosti migrantů a vyššímu věku rodiček.

Zpráva uvádí, že u starších rodiček roste riziko komplikací. Metoda IVF vede k vícečetným těhotenstvím a náročnějším porodům. Polovina žen, ve sledovaných obdobích, měla nadváhu nebo byla obézní.

Čísla vzrostla z 136,910 případů v letech 2015-16 na 139,857 oznámených v období 2016-17. Z nich 63,380 vedlo k nějakému poškození. V 479 případech došlo k závažnému poškození. 288 komplikací skončilo úmrtím.

Úřad připouští, že reálná čísla mohou být vyšší, v závislosti na způsobu oznamování. Prioritou číslo jedna se stává snížení čísel, aby rodiny byly ochráněny od útrap, které nehody u porodu provází…

Nejčastěji byly hlášeny chyby v průběhu císařských řezů, nevhodné použití kleští a další zásahy do porodu. Špatné dávkování léků podané ženám, bylo další z častěji hlášených pochybení. Následují chybné diagnózy nebo chybné vyhodnocené výsledků testů.

 

Zdroj: England Reports Approximately 400 Birth Mistakes A Day

Autorka: 

Překlad: Soňa


Zásahy do porodu a jak s nimi (terapeuticky) pracovat

Zásahy do porodu a jak s nimi (terapeuticky) pracovat – 10. kapitola z knihy An Integrative Approach to Treating Babies and Children, edited by John Wilks

Předpokladem úspěšné terapie je tvorba klidného prostředí, kde vycházíme ze srdce a pracujeme vždy se svolením. Fyzický kontakt s dětmi, především v místech, kde se setkaly s překážkou během těhotenství a porodu, je třeba pečlivě vyjednat. Okno tolerance zaručí, že dítě nebude přetíženo nebo nedojde k retraumatizaci. Děti řečí těla jasně naznačí, kde dotyk potřebují a kde si jej naopak nepřejí. Snaha něco opravit ve chvíli, kdy je dítě v odporu, ničemu neprospěje a většinou symptomy ještě zhorší. Faktem je, že všechny zásahy do porodu mají svůj dopad do psychiky, imunitního systému, buněčného zdraví, kosterního systému, autonomního nervového systému, schopnosti důvěřovat atd.

Těhotenství i porod jsou senzorické zážitky, které se otiskují do tkání jako cítěný vjem. Z tohoto důvodu se později v životě špatně racionálně vysvětlují a stanou se natolik součástí našeho života, že si ani neuvědomujeme, jak ovládají  naši interakci s okolním světem a náš pocit z něj. Největšího léčení dosáhneme v těle a skrze tělo.

I když rodiče popisují porod jako rychlý a snadný, prožitek dítěte může být dosti odlišný. Máme ve zvyku popisovat porody jako přirozený nebo normální, ale prožitek porodu z hlediska dítěte lze těžko popsat jako normální zážitek, jelikož je intenzivní na všech úrovních.

Přirozený porod – porod bez zásahů

  • Bez vyvolání
  • Bez prasknutí vaku blan
  • Bez tišení bolesti
  • Bez předčasného přestřižení pupečníku, bez podání oxytocinu k vyvolání porodu placenty
  • Bez monitoru
  • Ve většině zemí porod není považován za přirozený, pokud došlo k vyvolání před ukončením 41. týdne těhotenství, byly použity kleště, vakuumextrakce, nástřih, dlouhodobé monitorování u nízkorizikové rodičky, císařský řez, separace.

 

Děti a bolest

Naše kultura stále předpokládá, že děti si bolest nebudou pamatovat, případně je neovlivní. Například vakuumextrakce je ale nesmírně bolestivá a na několik dalších týdnů může dítěti způsobit zánět, svědění a značné nepohodlí. Naše předpoklady o dětech a bolesti jsou založeny na znalostech vývoje mozku. Avšak ohledně dlouhodobých dopadů víme, že velmi bolestivé zážitky v raném dětství nastavují neuronové spoje na zvýšené vnímání bolesti.   

 

FARMAKOLOGICKÉ VLIVY

Vyvolání a posílení porodu

Vyvolání a posílení porodu většinou zahrnuje užití prostaglandinů. Vyvolání má konkrétní následky. Děti takto narozené je těžší uklidnit. Vykazují zvýšenou aktivitu sympatetiku. Jaké je vyvolání porodu pro dítě? Aniž bychom chtěli přehánět, je to prožitek blízký topení se. Jako bychom dítě drželi pod vodou a dovolili mu se občas nadechnout, nikoliv však dýchat. Dítě je také do porodních cest tlačeno větší silou a místa, kde došlo ke kontaktu s matčinou pánví budou vykazovat silné napětí.

Vyvolání porodu pro matku znamená snížení produkce vlastních endorfinů, které přirozeně tlumí bolest. To často vede k podání léků tlumících bolest. Užití medikace může u dítěte vést k pocitu, že je velmi nebezpečné nechat věci být nebo usnout. Dítě bude nadměrně bdělé a ostražité. Dítě může vykazovat Moroův reflex. Klienti s dětmi jejichž porod byl vyvoláván vnímají přetrvávající odpor k chystání se k odchodu až do dospělosti.

 

Oxytocin – umělý nebo syntetický?

Oxytocin produkovaný tělem matky se nazývá hormonem lásky. V něm obsažené beta-endorfiny podporují závislost. Prolaktin stojí za tvorbou mateřského instinktu. Dítě je pod vlivem přírodního oxytocinu klidnější a méně náchylné k poškození mozku z důvodu nedostatku kyslíku.   

Umělý oxytocin ovlivňuje mozek a centrální nervovou soustavu jinak, protože jeho molekuly neprojdou bariérou v mozku. Matka při podání umělého oxytocinu nenajde úlevu od úzkosti, ani láskyplné pocity, které provází přítomnost přírodního oxytocinu.    

 

Dlouhodobé vlivy vyvolání porodu

Narušení přirozených oxytocinových mechanismů hraje roli v antisociálním chování a agresi. Studie na prérijních vlcích došla k závěru, že nízké dávky oxytocinu usnadnily socializaci, ale vysoké dávky (porovnatelné s množstvím potřebným k indukci) ztěžují tvorbu párového pouta v dospělosti.

Přírodní oxytocin je dále produkován během kojení, snižuje stresovou reakci a podporuje bonding, podněcuje mateřské chování.

 

Vlivy léků tišících bolest

Ačkoliv jsou obavy o vlivu léků tišících bolest vyjadřovány od 70tých let, stále chybí výzkumy, které by studovaly dlouhodobý vliv na děti narozené pod jejich vlivem.   

 

Meperidin

Zůstává v krevním oběhu dítěte alespoň 62 hodin, nachází se i v mateřském mléce a dítě jej tak dostává ještě v několika následujících dnech. Dítě může být méně bdělé nebo hůře utišitelné, což ovlivní bonding. Matka může mít problémy vzpomenout si na části porodu. Pokud dojde k poklesu tlaku u matky, dítě může trpět nedostatkem kyslíku.  Děti bývají plačtivější a neklidnější až několik týdnů po porodu. V terapii se to projeví řečí těla, která poukazuje na pupeční šňůru.

 

Epidurál

Po podání epidurálu se tělo domnívá, že bolest odezněla a dochází k poklesu beta-endorfinů. Během porodu má žena rodící s epidurálem jen asi ⅕ beta-endorfinů, které se vyskytují u ženy rodící přirozeně.

Vlivy na dítě mohou být následující:

  • Stres plodu
  • Zesílení porodních stahů
  • Snížená možnost otočit se z posteriorní polohy
  • Zvýšení tlaku na lebku
  • Zvýšená pravděpodobnost instrumentálního porodu
  • Dítě se s podanými látkami vyrovnává delší dobu
  • Snížená orientace, snížená čilost a možné potíže s pohybovými funkcemi

 

Antibiotika

Podávají se rutinně v následujících případech

  • Streptokok B
  • Silná infekce matky – meningitida, zápal plic
  • Císařský řez
  • Pokud po odtoku plodové vody nedojde k porodu do 24 hodin
  • Předčasně narozené dítě

Jakékoliv užití antibiotik má vliv na mikrobiom dítěte, trávení a imunitní sytém. Děti, které dostaly antibiotika (přímo nebo skrze kojení) před prvním rokem věku, mají o 40% vyšší šanci rozvoje ekzému. Existuje studie z roku 2011, která ukazuje spojitost mezi užitím antibiotik u novorozenců a dětskou obezitou.

 

MECHANICKÉ ZÁSAHY DO PORODU

Stlačení, ke kterému během porodu dochází, zdá se, má důležitý formativní význam například v rozproudění mozkomíšního moku. Lidé jsou unikátní tím, že pro porod je třeba rotace, aby dítě porodními cestami vůbec prošlo. Osteopaté nacházejí u většiny populace nerovnováhů u atlasu způsobenou rotací během porodu (vliv na čelist a čelistní kloub) Lidské mládě se rodí 9 měsíců předčasně a proto se mluví o důležitosti narodit se do externí dělohy. Mláďata jiných druhů jsou po porodu výrazně samostatnější se schopnostmi chodit, vidět, slyšet a interagovat během několika dnů po porodu. Jednou unikátní silou, která se vyskytuje u lidského zrození, je tah – císařský řez, klešťový porod a porod vakuuexpresorem.

Děti po náročných porodech by profitovaly z osteopatického nebo kraniosakrálního ošetření. Na fyzické úrovni může dojít k následujícím komplikacím:

  • Stlačení, torze, rotace, tažení obratlů
  • Mikronatržení tkání
  • Zánět (silné natažení tkání nebo chirurgický zákrok)
  • Skřípnutí/natažení nervu
  • Svalové napětí
  • Vyosení kostry

Ideální je pracovat na dětech co nejdříve po porodu. K osifikaci lebky začíná docházet kolem 11. Týdne, vývoj je uzavřen kolem 12 let věku. Tělo je komplexně propojené a každá součást ovlivňuje další části. Prací s jednou nerovnováhou ovlivňujeme celek.

 

Rameno a brachiální plexus

Poškození jednoho ramene, které se může zaseknout pod pubickým obloukem matky. Situaci zhoršuje, pokud matka během porodu leží na zádech, dítě je větší, došlo k použití epidurálu, porod je vyvolávaný, došlo k tažení dítěte za hlavičku. V terapii se tažení hlavy projevuje přitažením skrčených nohou k hrudi. Dítě může trpět zácpou a v dospělosti může docházet k bolestem zad.   

 

Paměť tkání

V kraniosakrální terapii se nepoužívá žádná síla, aby došlo k uvolnění vzorců z tkáňové paměti. Co zapomene mysl, si pamatuje mysl.

 

Rychlé porody

Nervové systémy dětí pracují pomaleji než NS dospělých. Děti mají při rychlých porodech problémy popadnout dech. Ke kontaktu s pánví dochází rychleji a tlaky jsou větší. V terapii se to může projevit želvím pohybem hlavy – turtling.

Tažení

Vakuumextraktor a kleště jsou pro dítě nesmírně bolestivé. Uznání bolesti, která byla dítěti způsobena je katalyzátorem léčení. Dítě může nabýt přesvědčení, že svět je násilné a bolest působící místo, lidský dotyk je nebezpečný, náhlý a nepečující. Tažením mohou být zasaženy kraniální nervy, problémy s trávením a napětí ve svalech krku (hlavička na stranu). Tažení má vliv i na bedrokyčelní svaly, které stabilizují záda a citlivě reagují na emoční stavy (stažení když se necítíme v bezpečí). Přestřižení pupeční šňůry příliš brzy, může způsobit šok (prudký přechod srdce, jater a močového měchýře na kyslík z plic). Zbytek pupeční šňůry se přemění na vaz procházející játry, na což poukazuje řeč těla během terapie.

 

Císařský řez

Někdy se považuje za méně stresující způsob porodu, ale důkazy tomu nenasvědčují. Ztížené podmínky pro bonding, dýchací obtíže, risk rozvoje astmatu, celiakie je jen několik rizik, které s sebou císařský řez nese. U CS dochází k silnému tažení, otočení hlavičky a okamžitému přestřižení pupeční šňůry.Děti narozené CS by si zasloužily kraniosakrální terapii.   


Respekt všem matkám

  • Ať už těhotenství nebo porod proběhl jakkoliv, žena je vždy zraněna.

Její zranění může mít mnoho podob. Možná si plánovala jiný porod, nechtěla nástřih, nechtěla epidurál, nechtěla separaci dítěte, nečekala problémy s kojením, někdo se jí dotkl nehezkým slovem, někdo zpochybnil její schopnost donosit, porodit, kojit, vychovat dítě…možností je mnoho a něco z toho zažije každá máma.

  • Zoufale chybí hluboká ženská solidarita, sounáležitost, sdílení, sesterská pomoc.

Smutnou pravdou je, že s mnohými zraněními se už zpětně nedá mnoho dělat. Sdílením, upřímným truchlením nad tím, co nejde změnit, pomocí mladším se časem vše stává snesitelnější. Proto je tak důležitá empatická podpora zkušenější ženy. Proto má smysl sdílet své zkušenosti.

  • Každá matka si zaslouží hluboký respekt, podporu a soucit.

Už dlouho nedělím těhotenství a porody na lehké a těžké nebo lepší a horší. Není žádné my versus oni. Každá matka dělá to nejlepší co umí. Každá dělá to, co v dané situaci může. Kdo ví, jak bych rodila, kdybych prožila její životní příběh? Pojďme v sobě všechny najít respekt k volbám jiných žen. Zasloužíme si to. Navzájem si to dlužíme. Mateřství je nedoceněné a mnohdy i společensky vysmívané. Je načase si respekt a úctu začít dávat navzájem.

 


Má vagína byla silně poškozena porodem. Proč bylo tak obtížné najít pomoc?

Překlad částí článku zveřejněného na www.theguardian.com Autorka: Christen Clifford

_________________________________________________________

Pokaždé, když na ulici vidím ženu s novorozencem, jediné na co dokážu myslet je: Má poraněnou vagínu?

Má vagína se natrhla, když jsem měla první dítě. Lékaři, které jsem nikdy předtím neviděla mě zašili a odmítli mi říct kolik jsem měla stehů. Uzdravila jsem se a když jsem měla o pět let později druhé dítě, natrhla jsem se na stejném místě.

Porodní asistentky mě zašily a řekly mi, že vše bude v pořádku. Ale všimla jsem si změn: zácpa se stala bolestivou a ponižující konstantou; při kýchnutí mi unikala moč nehledě na to, kolik Kegelových cviků jsem udělala. A vše spojené s vyprázděním nebo milováním se po porodu změnilo v cosi nepříjemného. Jakoby má vagína byla rozbitá. Něco bylo špatně.

O pět let později jsem začala navštěvovat jinou gynekoložku, která mě vyslechla, vyšetřila a řekla: “jo, máte tam malou rektokelu.”

Cože?

Vysvětlila mi, že rektokela vzniká, když je sval mezi rektem a vagínou tak tenký, že vystupuje do vagíny.

Byla jsem rozzlobená. Proč se některý ze zdravotních profesionálů, kteří mě vyšetřovali, neobtěžoval s touto diagnózou? “Je to v rozmezí normálu. Většinou se to nezmiňuje.”

Šla jsem domů a hledala další informace. Národní institut zdraví uvádí: “Rektokela je častá a zahrnuje vyhřeznutí rekta do zadní části vagíny, kde způsobí výduť. Ženy s rektokelou si stěžují na tlak v oblasti hráze nebo vagíny, ztížené vyprazdňování, zácpu.”

Z vyprávění přítelkyň vím, že některé musí vsunout prst do vagíny nebo tlačit na hráz, aby si pomohly s vyprázdněním. Další ženy berou koňské dávky psyllia, aby se vyprazdňovaly pravidelně. A já? Jednou jsem měla tak veliké bolesti z dehydratace a zácpy, že jsem vyndala plastové rukavice z barvící sady Nice’N’Easy (hezké a snadné), protože to hezké a snadné nebylo. Když jsem vyhrabala výkaly z kapsy, která se protlačila směrem k mé vagíně, byla jsem šokovaná, tichá, ponížená.

I s výborným pojištěním, které mám, jsem po porodu obdržela jen rychlou kontrolu na konci šestinedělí. Když jsem zjistila svoji diagnózu, šla jsem za specialistkou na pánevní dno. Řekla mi, že má rektokela je malá a rizika veliká a nejsem tedy vhodná kandidátka na operaci. Vysvětlila mi pár cviků na pánevní dno a doporučila jíst hodně vlákniny.

O pár týdnů později jsem na školním setkání mých dětí se vztekem vykládala o svém novém objevu. Žena, kterou jsem téměř neznala, se k nám přidala a šeptajíc plakala: “Natržení ve čtvrté fázi. Už nikdy nebudu stejná.” Ženy trpí v tichosti, zraněné, ponížení, zostuzené.

 

Zdroj: My vagina was badly injured after giving birth. Why was getting help so hard?

 


Antidepresiva v těhotenství

Užívání SSRI antidepresiv je v těhotenství velmi kontroverzní. Jedná se o léky – Prozac, Prizma, Flutine, Affectine, Seroxat, Paxxet, Paxil, Lustral, Zoloft, Favoxil, Luvox, Ciprimal, Recital, Ciprodex, Cipralex, Effexor, Venla, Viapax. Těhotné, které užívají v těhotenství antidepresiva, by měly mít přístup k informacím a dostat dobrou lékařskou radu ohledně dalšího postupu.

Vysoké dávky a jejich vliv na prenatální vývoj dítěte prozatím nebyly dostatečně prozkoumány. Vedlejší vlivy na dospělé zahrnují podrážděnost, malátnost a úzkost. Stejně jako dospělí, mají i děti abstinenční příznaky (pozorovatelné asi u 30% dětí). Hypoaktivita, latergie a slabý pláč se rychle mění v třes a nervozitu. Mohou být neutěšitelné a trpět průjmem nebo mít potíže s dýcháním. Tyto stavy mírní kojení. Většinou přetrvávají tři až pět dní, ale mohou se projevovat až měsíc po narození.

Je obtížné říci, jak SSRI ovlivní něco tak nesmírně komplexního a křehkého, jako je nitroděložní vývoj, ale s jistotou je možné říci, že mu antidepresiva nebudou prospívat. Je známo, že serotonin hraje klíčovou roli ve vývoji mozku, regulaci apetýtu, nálad, teploty a vnímání bolesti. Pokusy na zvířatech ukazují, že vystavení embrya vlivům SSRI v některých křehkých fázích vývoje  vyvolává změny, které vedou k dlouhodobým proměnám chování.

Zdroj: Výpisky z 10. kapitoly knihy An Integrative Approach to Treating Babies and Children, edited by John Wilks

 


Alergie, zažívání, autoimunita a mikrobiom

Výpisky z 9. kapitoly z knihy An Integrative Approach to Treating Babies and Children, Edited by John Wilks

V posledních desetiletích dosáhly atopické ekzémy, astma a potravinové alergie v industrializovaných zemích rozměrů epidemie. Předpokládalo se, že genetické predispozice jsou základním faktorem u atopického ekzému a alergií. Avšak k nárůstu došlo příliš rychle, než aby mohl být vysvětlen změnou v genech populace.

David Strachan v roce 1989 doložil nepřímou úměru mezi velikostí rodiny a rozvojem atopického ekzému. Vyvodil, že nižší výskyt infekcí v raném dětství by mohl stát za vyšším výskytem alergických onemocnění. Koncept byl podroben dalšímu zkoumání specialistů na alergie a imunologii a došlo k širšímu konsensu – snížené vystavení imunitního systému mikrobům vede k vyššímu výskytu atopického ekzému v posledních letech. Mezi zkoumané faktory patří čistá voda a potraviny, sanitace, antibiotika, vakcinace, porodní praktiky, ale i stěhování z venkova do měst.

Projekt lidský mikrobiom ( Human microbiom project) ukazuje, že vystavení imunitního systému mikrobům je klíčem k zdravému mikrobiomu. 90 % buněk v našem těle jsou mikrobakterie a 99 % našeho genomu je tvořeno mikrobiomem. Je tedy důležité, aby mikroby, které nás osídlí byly ty pravé. Mikroby, jichž jsme hostitelem odráží čemu jsme byli v životě vystaveni. O novorozencích se dříve myslelo, že se rodí sterilní, ale bakterie se nachází i v děloze nebo pupečníkové šňůře. Naše prenatální mikrobiotická výbava tedy úzce souvisí se stavem mikrobiomu matky v době těhotenství.

 

Role mikrobů

Stres významně ovlivňuje náš mikrobiom. Stres matky v těhotenství může způsobit změnu v mikrobiomu matky, které poté dítě dědí. Pokus na myších, které byly coby těhotné vystaveny pachu predátora zhoršil mikroflóru v pochvě samic a negativně ovlivnil i potomky v podobě složení trávící mikroflóry.

Děti získávají mikroby v porodním kanálu a ty nastavují laťku imunitních reakcí a dozrávání GALT (slizniční imunitní systém trávícího traktu z anglického gut-associated lymphoid tissue). Vývoj normálního trávení a imunitního systému novorozence vyžaduje interakci mezi střevními epitelovými buňkami, lymfatickými tkáněmi a mikrobiomem. V případě oslabeného mikrobiomu matky se dítě náchylnější k zažívacím potížím jako je zácpa a atopický ekzém.

 

Propojení střev a mozku

Zažívací mikroby jsou také spojovány s raným vývojem nervového systému. Mikroby komunikují s mozkem skrze nervus vagus. Toto spojení se nazývá osa střevo – mozek. V dětství a dospělosti včasná kolonizace a rozvoj mikrobiomupředznamenává obecné, ale i mentální zdraví později v životě.

 

Bloudivý nerv (nervus vagus) a mikrobiom

Nervus vagus je parasympatetickou větví jdoucí z mozku mimo jiné i ke střevům. Když je toto spojení oslabené, dochází k menší pohyblivosti střev, což se může projevit zácpou a zánětem. Aktivita bloudivého nervu je jeden z nejlepších indikátorů neurologického zdraví. Špatná funkčnost je spojována s sociálními, vztahovými, emočními a komunikačními problémy později v životě. Mikroby produkují dopamin a serotonin, které ovlivňují chování. Některé kmeny mikrobů dokonce snižují úzkostlivost. Nízká aktivita bloudivého nervu mimo jiné znamená i narušenou schopnost nervového systému navrátit se zpět do rovnováhy.

 

Jak porod ovlivňuje mikrobiom

Děti narozené vaginálně jsou vystaveny bifidobakteriím. V případě porodu císařským řezem jsou osídleny stafylokoky, korynebakteriemi a propioni bakteriím. Na vývoj mikroflóry má významný vliv i kojení a jeho brzké zahájení, které je mnohdy císařským řezem oddáleno. Byl proveden experiment, kdy se gázou posbírala mikroflóra z pochvy matky a ta byla pak přenášena do dětí narozených císařským řezem. Bakteriální populace těchto dětí více připomínaly mikroflóru dětí narozených vaginálně, i když se jednalo jen o částečnou podobnost. V průběhu porodu totiž dochází k tření o tkáně matky po dlouhou dobu a tím začíná masivní kolonizace. Další faktory, které ovlivňují kolonizaci mikroby jsou: kojení vs. příkrm UM, strava matky, mikroby otce, předčasné a nadměrné koupání.

 

Kojení versus příkrm UM

Kojení má dalekosáhlý vliv na populaci mikrobů v zažívacím traktu dítěte. Lidské mléko má přes 200 oligosacharidů, které jsou nestravitelné až do příchodu do tlustého střeva, kde jsou rozštěpeny na mastné kyseliny a podporují růst bifidobakterií a lactobacilů. Přítomnost těchto kmenů bakterií ztěžuje rozmnožení patogenů. První patogeny se obvykle usídlí s prvními cukry, které se ve stravě objeví. Mateřské mléko cukry připomíná, ale má pro mikroflóru ochrannou funkci. Děti na UM vykazují vyšší výskit atopobium a snížený výskyt bifidobakterií. Děti u kterých dochází ke kojení i dokrmování se svojí mikroflórou více blíží dětem dokrmovaným UM. Matky předčasně narozených dětí mají jiné složení mléka (jedná se o jiný mix oligosacharidů) než matky donošených dětí. Kojení také pomáhá udržovat pod kontrolou populaci nezdravých mateřských mikrobů, které byly předány dítěti. S koncem kojení končí i ochrana a populace nezdravé mikroflóry se rozmnoží. Může to být důvod, proč se u dětí s ukončením kojení zvýší výskyt infekcí.

 

Vývoj mikrobiomu

Počáteční mikrobiom předznamenává mikrobiom dospělého. Kolonizace může být kritickým faktorem k rozvoji některých chorob. Mikrobiota u novorozenců produkuje metabolity (folát, butyrát, acetát), které mohou epidemicky pozměnit epitelní výstelku střev, hepatické a imunitní buňky. Tyto změny se mohou později projevit například jako sklon k obezitě. Je důležité, aby první kolonie byly co nejzdravější. Avšak nikdy není pozdě začít si tvořit zdravější mikroflóru a strava je jedním z nejdůležitějších faktorů, které to mohou ovlivnit.

 

 

 


Klid těhotným!

Nepřestává mě fascinovat, jak hrubě se chováme k těhotným ženám. Nerozumím tomu. Vnímám to dlouhodobě. Nedávno mě nadzvedl případ mediální šikany těhotné ženy. Jak si někdo sám před sebou může ospravedlnit, že se na tom podílí? I když je ta žena jakkoliv silná, musí ji to minimálně vyčerpávat. A to je, myslím, eufemismus!

Z mého pohledu je to srovnatelné s tím, že ji ti lidé kopnou do břicha. Co je komu do toho jak ta žena žije nebo co udělala před lety? Osobně je mi naprosto ukradené, kdo je ta žena, co dělá nebo jestli si to „zaslouží“. Je těhotná a to jak jednám s ní se hluboce zasahuje to dítě. Jestli mám respekt a úctu k životu jako takovému, tak snad musím mít přirozenou potřebu tu ženu v této době chránit a vytvářet jí bezpečný prostor! 

Jsme jako společnost nemocní, jestliže vůbec dovolíme šikanu těhotných. Hluboce nemocní. Všichni si hlídejme, jak se k těhotným chováme. Když už nám něco udeje – nikdy není pozdě toho ihned nechat. Pojďme do sebe. Položme si otázku jaké mé zranění ze mě teď mluví? Pokud ženu znám osobně, můžu se omluvit, případně situaci napravit jinak. Je to v našem osobním zájmu! Karma je potvora.

Klid všem těhotným a klidný prenatální vývoj dětem!


Attachment – klíč k sobě i druhým


Psychoterapeutky Kristýna Bušková a Eva Labusová pořádají semináře k tématu, jež si v české společnosti jen pozvolna hledá místo. Jde o významnou kapitolu z vývojové psychologie, konkrétně o tzv. teorii citové vazby. Jejím autorem je anglický psychiatr John Bowlby (1907 – 1990), který byl po skončení 2. světové války požádán o zprávu k psychickému stavu dětí evakuovaných v době bombardování Londýna na venkov a odloučených tak přechodně či navždy od vlastních rodičů. Bowlbyho výzkum odhalil, že v raném věku je pro uspokojivý vývoj dítěte prožívání bezpečného vztahu s blízkou osobou obdobě důležité jako zaopatření základních fyzických potřeb. Kvalita našeho vztahu s primární pečující osobou, nejčastěji matkou, toho zkrátka v našich životech ovlivňuje víc, než si na první pohled dokážeme připustit. Evu Labusovou zpovídala Soňa Kolmanová:

Soňa: Proč s Kristýnou pořádáte setkání věnovaná attachmentu?

Eva: Protože si myslíme, že jde o klíčové, ale dosud ne všeobecně známé téma, které se přitom týká každého z nás. Kristýna studovala attachment v Anglii a má zdejšímu publiku co nabídnout. Čím více informací ohledně vývoje lidské bytosti máme dnes díky moderním výzkumným metodám k dispozici, tím více poznáváme, že schopnost vytvářet uspokojivé láskyplné vztahy je z velké míry předurčena prostředím, v jakém vyrůstáme jako děti. Mimořádnou důležitost má přitom raný věk, trvající od porodu zhruba do třetích narozenin. V tomto čase dochází k vytváření a uspořádávání husté sítě neuronových spojení v mozku, do něhož se dítěti ukládá a obtiskuje nejčastěji žité chování nejbližších pečovatelů, zpravidla rodičů, takže právě od nich si osvojujeme jakýsi základní vzorec pro vnímání i vyhodnocování okolního světa. Schopnost milovat, ať už druhé nebo sebe, se viděno z tohoto úhlu pohledu rodí z možnosti primárního prožitku přijetí a lásky v patřičném vývojově daném čase. Zároveň se ovšem dozvídáme, že mozek zůstává plastický daleko déle, než se dříve myslelo. V rámci jeho vývoje existují tzv. okna příležitosti, kdy to, co se nepovedlo ze začátku, se dá ještě poopravit, např. v době adolescence nebo v době, kdy se nám rodí naše vlastní děti a skrze ně dostáváme možnost odžít a léčit mnoho vlastních případných zranění. Znalosti o attachmentu nám umožňují okna příležitosti neprošvihnout a naopak jich dobře využít.

Soňa: Co ve zkratce teorie attachmentu říká?

Eva: Upozorňuje, že každý novorozenec přichází na svět s hlubokou potřebou vztahu. A hned od narození velmi delikátními signály projevuje svou schopnost takový jedinečný, hluboký a trvalý citový vztah navázat. Velmi pak záleží na tom, jak je s touto jeho vrozenou potřebou zacházeno. První důležitou osobou bývá pro dítě obvykle matka. Pokud je vnímavá, na dítě vyladěná, a pokud je její péče přiměřeně láskyplná a její chování stabilní, pak se v mozku dítěte ukládá základní informace, že být ve vztahu je bezpečné a obohacující. Pokud jsou podmínky pro vytvoření první prototypní vazby pro dítě nějak nevýhodné nebo dokonce nebezpečné, může dojít k narušení.

Soňa: Z vašeho semináře o attachmentu mi utkvěla jedna věta: „Ať už je chování člověka sebepodivnější, je to nějaký mechanizmus, který mu pomohl přežít.“ Zahrnuje attachment  tvorbu behaviorálních mechanismů, které se v dospělosti jen těžko předělávají, i když „nebezpečí“ již dávno pominulo?

Eva: Problém je v tom, že v raném věku si náš mozek základní strategii fungování osvojí na nevědomé úrovni. Emočně je dítě plně vybaveno a své pocity silně vnímá, ale rozumově je ještě nedokáže pojmenovat ani vyhodnotit. Na příklad se stane, že rodiče nejsou příliš empatičtí, vyžadují strohou poslušnost. Dítě na nevědomé úrovni pochopí, že se vyplácí na sebe neupozorňovat, brzy se třeba naučí být samostatné, nic o sobě nesděluje. Děje se tak ovšem za cenu tak zvané vyhýbavé vazby. Jindy jsou rodiče emotivní až moc, dítě se nemá jak orientovat, neví, co bude, protože je za jednu a tu stejnou věc dle nálady rodičů jednou pochváleno, a jindy dostane vyhubováno. Nemá se kde naučit jednotnému postoji k řešení problémů. Osvojí si pak ambivalentní vazebné chování, a když chce něčeho dosáhnout, samo o své potřeby bojuje nepřiměřenými záchvaty emocí… Samozřejmě to nefunguje takto prvoplánově, říkám to jen jako příklady, které v praxi bývají barvitější.

Soňa: Jsou známy možnosti, jak pracovat s dětmi, případně dospělými, jejichž vazba je výrazně narušená?

Eva: Ano, na nich stojí všechny tzv. attachmentové terapie, které vycházejí ze snahy poskytnout klientovi patřičnou korektivní zkušenost skrze vztah s terapeutem. V dynamickém procesu se klient učí pozorovat a reflektovat sám sebe a své reakce, takže, když se to podaří, po čase sám nahlédne, co mu komplikuje život. Že jde o dávné strategie z dětství, které mu tehdy poskytovaly základní pocit bezpečí nebo možnosti přežití, ale pro dospělost jsou už kontraproduktivní. Předělat takto naučené chování v dospělosti je náročné v tom, že člověku jeho strategie tak dlouho fungovaly právě pro ochranu a orientaci v jeho prostředí vztahů. V dospělosti proto obvykle musí nejprve s těmito mechanismy nějak „narazit“. Přestanou mu sloužit a začnou způsobovat spíš potíže. To bývá důvodem pro změnu i motivací pro terapii.

Soňa: Souvisí spolu kontaktní rodičovství a teorie attachmentu? Ptám se, protože v angličtině se kontaktní rodičovství nazývá „attachment parenting“. Je možné říci, že dítě vychovávané kontaktně, je vychováváno v souladu s teorií attachmentu?

Eva: Ano. Respektovat potřeby attachmentu znamená vychovávat dítě v souladu s jeho vrozenými potřebami. Dnes se  – i díky pokroku ve zobrazovacích metodách – poprvé v historii lze opřít o výsledky výzkumů, které prostřednictvím zkoumání vývoje mozku mnohé napovídají o okolnostech, v nichž se  vztahovému zdraví lidských bytostí daří. Však také v posledních desetiletích vzniklo po světě mnoho rodičovských hnutí, která usilují o nastolení nového pohledu na výchovu a o nový způsob zacházení s dětmi právě už v souladu s moderními poznatky.

Soňa: Co je pro rodičovství nejpodstatnější?

Eva: Uvedla bych hlavně přijetí dítěte bez podmínek a vědomí, že my dospělí se od něj máme hodně co učit… Šetrný porod a respekt k důležitosti prvních hodin života. Neoddělování novorozence od matky. Rychlé první přiložení k prsu a plné kojení do čtyř měsíců až půl roku věku a následné doplňkové kojení podle potřeb dítěte. Častý tělesný kontakt (mazlení, nošení, případně i společné spaní…). Citlivé reagování na pláč miminka. Přiměřená míra stimulace, rovnoměrně zaměřená na tělesný a duševní vývoj. Klíčový je i fungující vztah rodičů a soudržné rodinné společenství vycházející z pevného vztahu matky a otce dítěte. Přirozená autorita rodičů, nepostavená na manipulaci dítěte strachem, tresty nebo hrozbami, ale postupným vrůstáním do láskyplných vztahů. Důležité je, že dítě nestojí v centru pozornosti jako modla a nerozbíjí vlastní smysluplný život rodičů. Ti jsou zároveň ochotní věnovat dítěti dostatek času a pozornosti, v prvním roce života bez výhrad a s velkými ohledy na křehkost věku, od batolecího věku pak s důsledným vymezováním hranic a vedením k odpovědnosti. Setrvání dítěte převážně v rodinném prostředí doporučujeme do dvou až tří let věku právě z důvodu možnosti vytvoření nosného vztahu s hlavní pečující osobou. No a pak přichází postupné osamostatňování dítěte a vše se dovršuje umožněním tzv. „sociálního porodu“ na konci puberty.

Soňa: To tedy zní jako hodně nesplnitelný ideál…

Eva:… kterému se všichni můžeme přibližovat podle svých sil, vhledu a možností.  Nejde o perfektní plnění zmíněného. Přijímejme život, jaký je. Učme se z chyb. Dělejme, co můžeme, s tím, co máme. Ukazuje se, že děti někdy vztahově rostou i v nevýhodných podmínkách, je-li nablízku aspoň jedna náhradní láskyplná osoba, prarodič, soused, někdo, kdo dává dítěti najevo, že mu na něm opravdu záleží. Mějme v tomto smyslu oči otevřené.

Soňa: Má attachment i společenský dopad?

Eva: Neurologické výzkumy potvrzují, že mozky dětí obklopených rodičovských přijetím, empatií, službou a laskavou pozorností se vyvíjejí jinak než dětí vyrůstající v prostředí emoční lability, konfliktů nebo dokonce násilí, kdy dítěti nezbývá než přepnout na nouzový režim. Náš attachment vytváří důležitý všudypřítomný kontext, který formuje vztah, jaký máme k sobě, k našim blízkým. Projevuje se v rodině, v malých společenstvích, ve větších kolektivech a nakonec i v celé společnosti. Jinak řečeno, attachment předurčuje, jak jsme schopni dbát na potřeby své i ostatních lidí, zvířat, rostlin i všeho neživého, k čemu se během života jakkoliv vztahujeme. Není pochyb o tom, že v pozadí dnes nepřehlédnutelného hnutí za „nové“ rodičovství  – ať už mu říkáme jakkoliv – se skrývá i naděje pro ozdravení společnosti jako celku.

———————————————————————————————————————

O tom, jak kvalita vazby mezi dítětem a pečující osobou může ovlivnit budoucí vztahy dítěte, pojednávají níže uvedené příklady:

Jana (29 let) měla matku, která milovala podmínečnou láskou – když bylo její dítě hodné, bylo oceňované. Když zlobilo, bylo odmítané. Jak si matčinu lásku zajistit? Tím, že se Jana naučila „ nezlobit“ a být soběstačná. Začala skrývat své potřeby i svá slabá místa, pocit bezpečí hledala mimo oblast vztahů (dnes je velmi úspěšná v práci, byť ji její workoholismus začíná vyčerpávat). Ve vztazích volí i v dospělosti vyhýbavé vzorce chování – neodporuje, ale ani se příliš neangažuje. Často cítí podivnou prázdnotu, zvláště když se jí stále nedaří najít životního partnera. Strategie „stačím si sama, hlavně když jsem výkonná“ jí stojí v cestě při snaze vytvořit hluboký intimní párový vztah.

Kryštof (45 let) má matku, která v jeho dětství nebyla „čitelná“. Nebylo snadné odhadnout, jakou má zrovna náladu. Za jednu a stejnou věc chlapce někdy pochválila, jindy mu vyhubovala. Někdy jej zahrnovala projevy silné náklonnosti, jindy mu spílala, že se neměl narodit. Někdy byla bez zájmu, jindy svými přepjatými emocemi dítě doslova zaplavila. Kryštof si v poslední době začíná uvědomovat, že mívá sklony reagovat obdobně nepřiměřeným emočním projevem. Je bojovný a agresivní, i pro maličkosti nechává rozhořet souboje „na život a na smrt“. Tím si sice získá pozornost druhých, zároveň však před ním prchají, protože jeho chování vnímají jako přepjaté a odpuzující.

 

Petrovi (32 let) rodiče se rozvedli, když mu byly 3 roky. Otec poté z jeho života zmizel a matka si z chlapce udělala životního důvěrníka. Zahrnovala jej svými pocity i problémy, přisvojila si celý jeho život. Když chtěl v bezmála třiceti letech konečně opustit domov a začít žít sám za sebe, bylo pro něho nesmírně těžké matku opustit bez pocitů viny. Jak sám říká, bez několika let psychoterapie by to nejspíš ani nedokázal. Se svými partnerkami má ovšem Petr opakující se problém: Když se k němu chtějí více přiblížit a sdílet se s ním, Petr propadá panice, které sám dobře nerozumí – bojí se, aby ho ženy nezačaly „dusit“ podobně jako kdysi jeho matka. Na podněty přiměřené touhy po intimitě a sdílení v párovém vztahu reaguje stažením se do sebe a neschopností otevřeně komunikovat.

———————————————————————————————————————-

O lektorkách:

 

M.Phil et. M.Sc Kristýna Bušková, PhD  získala psychologické vzdělání v Anglii na univerzitách Cambridge, Glasgow a Nottingham. Je v soukromé psychologické praxi v Praze, kde pracuje psychodynamicky a s problematikou attachmentu. O attachmentu přednáší na University of New York in Prague a na Masarykově univerzitě v Brně. Kontakt: kbuskova@gmail.com

 

PhDr. Eva Labusová je poradkyně pro oblast rodičovství, výchovy a vztahů. Věnuje se publicistice. Pořádá přednášky a semináře pro odborníky i veřejnost. S dcerou Alžbětou ve spolupráci s nakladatelstvím Triton připravily pro český knižní trh dvě publikace švýcarsko-americké psycholožky Alethy Solterové (www.awareparenting.com), týkající se důležitosti rané interakce matky s dítětem a významu dětského pláče a vzdoru (Moudrost raného dětství, Slzy raného dětství). Více na www.evalabusova.cz  Kontakt: eva.labusova@seznam.cz