Petra Langová: Lidi si nechají hodně líbit a pak to vypadá, jak to vypadá.

Pravděpodobně ji znáte pod facebookovou přezdívkou jako Petru Aišu Rebelku. Petra Langová je bývalou členkou předsednictva Hnutí za aktivní mateřství a jednatelkou spolku Juno Moneta. Neúnavně prosazuje dodržování práv žen a dětí v porodnicích. Úspěšně prosadila zrušení poplatků za partnera u porodu. Dokument, s jejími dotazy, který obsahoval desítky stran, obdrželo v loňském roce Ministerstvo zdravotnictví. Na základě své aktivity byla pozvána na schůzku a radí ženám s podáváním stížností. Obdivuhodný výkon na jednu zarputilou ženu na mateřské.

Co tě přimělo věnovat se porodnictví?

Byl to můj první porod v porodnici v Ústí nad Labem v roce 2011. Zdaleka se mi nestaly tak nepěkné věci, jako jiným ženám, ale i tak se mne velice dotklo, když mi byl proveden nástřih bez mého souhlasu a při absolutně bezproblémovém porodu miminka, které bylo poměrně malé, než aby byla tato intervence potřebná. Pak mi malou ani neukázali a okamžitě byla odnesena na vyšetření, nebyl nechán dotepat pupečník a pohlaví jsem si celé těhotenství nenechala říci, aby to bylo překvapení, na které si přijdu sama při prvním kontaktu. Místo toho jsem se to dozvěděla tak, že protivný hlas za plentou na mně jeknul, že je to holka. Pak ji přinesli na hruď, a když se přisála, okamžitě byla odtržena se slovy, že kojení by šlo a odnesli ji zabalit a byla umístěna do výhřevného lůžka vedle mne. Tento přístup mi připadal špatný a po návratu z porodnice jsem si zjišťovala další informace.

Aktivní psaní článků a činnost ke zlepšování porodnictví pak v plném rozsahu odstartovala přednáška M. Odenta v Praze, kam jsem nesla letáky ohledně nelegitimnosti vybírání poplatků za otce u porodu a zůstala jsem na přednášku. Byla jsem unesena a šokována zároveň, co tady s těmi porody v porodnicích dělají všechno nevhodně a necitlivě a jak tento invazivní přístup porody často komplikuje.

Proč jsi začala řešit poplatky za partnera u porodu? Jak dlouho celá kauza trvá? Jak je to s poplatky dnes?

To je dlouhá historie. U porodu dcery nechtěli pustit partnera k porodu, pokud nebude mít zaplaceno. Poplatek jsme neplatili, ale bylo to velice nepříjemné a velkou část porodu jsem strávila úplně sama, pak tam byl vpuštěn až na úplný konec po mém výroku, že pokud ho nepustí, podám na ně žalobu. Po tomto zážitku jsem si řekla, že to přeci není možné, aby nezaplacení poplatku vedlo k separaci rodiny. Zabředla jsem tedy do studia práva, obeslala jsem několik právních kanceláří, nechala jsem si udělat posudek a vyšlo jasně najevo, že nezaplacení poplatku nemůže být důvodem pro nevpuštění otce či osoby blízké k porodu. Pak jsem psala na Ministerstvo o vyjádření, zda ty poplatky jsou v adekvátní výši a jak je například možné, že na jiných odděleních nikdy návštěva neplatí za ochranné pomůcky a u porodu je to stěžejní argument nemocnic. Vyplynulo z toho, že za to vybírat nemůžou, ale že si to řídí nemocnice samy. Obesílala jsem tedy porodnice a všechny mne poslaly k šípku. Usilovně jsem tedy hledala právní zastoupení a rodiče, které podají žalobu za bezdůvodné obohacování. A to nebyl oříšek, ale ořech. Nikdo z desítek oslovených do toho nechtěl jít. Nikoho nezajímal systém, okrádání lidí, princip. Lidem obecně je mnoho věcí jedno, nechají si líbit mnoho nepěkných věci a pak to tu vypadá, jak to vypadá. Instituce si dovolí i to, co dle legislativy nemůže, hlavně tedy nemocnice.

Po cca půl roce jsem konečně našla pána, který do toho šel , a pak jsem našla ještě další matku. Toto téma jsem dostala do televizních novin, vytvořila jsem petici a založila jsem spolek Juno Moneta, abych měla jako právnická osoba lepší manipulační prostor k tomu rodičům pomáhat.

Soudy proběhly. U jednoho stání jsem byla přítomna. Nakonec i Ústavní soud potvrdil, co jsem tvrdila celých 5 let.

Dnes je to tak, že rodiče platit nemusí, nicméně bohužel stále je tu pár porodnic, které poplatek žádají a rodiče, kteří se nechtějí dohadovat, to zaplatí, na což zřejmě tyto nemocnice spoléhají a stále jim to prochází. Nyní tento postup napadám u Krajských úřadů. Lidé se mi mohou ozvat, pokud mají s poplatkem potíž.

Vím, že jsi v kontaktu s ženami před, během i po porodu. Jaká témata se objevují s železnou pravidelností?

Často se opakuje nespokojenost s jednání personálu – ponižování, nevhodné poznámky, manipulace, neúplné, až lživé informace. Často je přislíbeno před porodem plnění porodního přání, ale pak se ho personál vůbec nedrží. I u bezproblémového porodu nenechají dotepat pupečník, i když to bylo písemně žádáno matkou. Proběhne nástřih, aniž by to matka odsouhlasila. Dítě je separované od matky i přesto, že je perfektně adaptováno. Toto se opakuje stále.

Pak je to vnucování vyvolávání porodu ze strany lékaře, aniž by šlo o medicínský důvod. Jediným důvodem je potermínová gravidita mnohdy ještě špatně vypočítána. Bohužel každý 3 vyvolávaný porod končí komplikacemi  či císařským řezem z nezdařené indukce – porod se prostě nerozeběhne, protože tělo není připraveno. Nikomu nepřeji porod končící sekcí bez předchozích problémů. Je to hysterie. Lékaři ženy ani neupozorní, že vyvolávání často končí operativně.

Bolestivým a často se vyskytujícím problémem je také separace dítěte a matky po císařském řezu. Jde to i jinak, ale chybí vůle lékařů jakkoliv zlidštit tuto operaci a dopřát tolik potřebný nerušený kontakt novorozence a matky a poté otce. Místo toho stále vládne separace a to i na několik dní, což je nevídaná a v zahraničí naprosto přežitá praxe. Působí to velké problémy s psychikou matky i dítěte, problémy s kojením. Novorozenci se separací, tvoří v těle stresový hormon – kortizol.

Jak dlouhý byl ten tvůj dokument a co tě vedlo k jeho sepsání?

Zhruba rok jsem shromažďovala všemožné důkazy o praxi v porodnicích. Pak jsem sepsala otázky, dala k tomu právní komentář a poslala jsem to na Ministerstvo. Ten dokument měl asi 100 stran. K jeho sepsání mne vedly komentáře a mnohé nešťastné příběhy, s kterými jsem se během let setkávala stále dokola.

Máš nějaký závěr z jednání na ministerstvu?

Místo písemné odpovědi si mne pozvali na jednání. Probírali jsme všechny problémy porodnictví. Ptala jsem se, co s tím dělat, co dělat se zbytečnou separací, s nerespektování porodního přání, s neinformovaností o podaných lécích, o katastrofálně neinformativních informovaných souhlasech, které ženy podepisují při příjmu a řada dalších témat. Jednání trvalo dvě hodiny. Výsledkem bylo, že Ministerstvo nemůže měnit praxi v porodnicích na základě nepřímých výpovědí a příběhů, ale pouze na základě podaných stížností od lidí. Ale to má určitou posloupnost. Stížnost je třeba poslat nemocnici, pak se odvolat na Krajském úřadě, pak může jít stížnost na Ministerstvo a k Ombudsmance. Pokud bude stížností mnoho, můžou s tím začít něco dělat. Bohužel stížnosti rodičů končí v 98 % pouze u nemocnice, která to v prvním kole samozřejmě smete ze stolu. Sama mám v počítači na tisíc nehezkých příběhů, ale skutečnou stížnost, která by mohla měnit systém prostě nikdo podávat nechce. Proto jsem vymyslela akci, kdy za rodiče ty stížnosti řeším já na základě plné moci a zamítnutí jejich původní stížnosti nemocnicí. A už máme úspěchy v podobě mimosoudního vyrovnání, a pokud bude stížností větší množství, je to konečně pádný argument k tomu, aby se něco začalo měnit.

Jaké máš pracovní plány a sny? Co by se podle tebe mělo změnit?

Plány bych raději příliš neprozrazovala. Ráda bych pokračovala s pomocí se stížnostmi, protože to má smysl. Chci také rozšířit povědomí o tom, jak necitlivé zásahy a systém v porodnic, způsobuje nadmíru císařských řezů. Například v některých porodních centrech v Anglii je počet akutních císařských řezů 1,5 % čili pod 2 % a u nás je počet akutních císařských řezů klidně i procent 20, což je obří nadužívanost. (nepočítaje plánované cs).

Ráda bych byla, kdyby se snížil počet akutních císařských řezu kolem 2 %, vznikla tu porodní centra, kde by žena měla veškerý servis a do porodu nebylo nijak zasahováno do doby, kdy by se nedělo něco špatně. Žena by měla k dispozici svojí porodní asistentku už před porodem, pak na porod a i po něm, protože kontinuální péče je velice důležitá a také snižuje počet komplikací a nedorozumění. Toto by bylo propláceno z veřejného zdravotního pojištění. Spoustu peněz by ušetřilo, kdyby každý třetí porod nebyl ukončen operativně, tedy mnohokrát dráž, než porod vaginální bez zásahů.

Tato změna vázne z důvodu udržování moci a navozování strachu, jak je porod nebezpečný. Většina žen tedy nevyhledávají přirozený porod a řítí se do náruče lékařsky vedeného porodu, který často končí komplikacemi, které by nevznikly, kdyby byly v klidu v péči své porodní asistentky bez zbytečných zásahů jako dirupce vaku blan, podání syntetického oxytocinu, nucení do polohy na zádech, vyvolávání porodu, strašením, apod.

V čem vidíš naději do budoucna?

V tlaku zespoda. Že rodiče dostanou takové informace, které jim umožní prohlédnout tento zrůdný systém péče a budou se aktivně bránit a žádat změnu. Také ve stížnostech, které umožní si uvědomit těm nahoře, že takto to není správně.

Chtěla bys něco vzkázat těhotným čtenářkám?

Aby se informovaly, co jednotlivé rutinní zásahy do porodu mohou způsobit za patálie. Aby se rozhodovaly o svém způsobu porodu dle informací, které získají od komunitních porodních asistentek, také v mojí skupině na facebooku Podpoříte mne v osvětě. Radím, aby sebou měly svojí porodní asistentku nebo dulu, s kterou si předem přesně vyjasní, co si přejí, co si nepřejí a napíší si porodní přání. Toto porodní přání přicvaknou k informovanému souhlasu, který si vyzvednou mnohem dříve, než při příchodu k porodu. Dobře si jej pročtou a vyškrtají věty, které jsou v rozporu s body v porodním přání- to je důležité. Zmínku o porodním přání je vhodné napsat také do informovaného souhlasu, třeba k podpisu. Tak je alespoň z právního hlediska chráněno jejich přání a více to nutí personál, aby je plnil. Samozřejmě vše je o postoji a o tom, co opravdu chceme a v co věříme, protože každá nejistota je potrestána manipulací a zásahem do porodu.

Hodně štěstí.

Děkuji za rozhovor


Ilona Suchá: Ženy, je to na Vás!

Ilona Suchá, jedna z nepřehlédnutelných porodních aktivistek, lektorka předporodní přípravy, iniciátorka putovní výstavy Cesta mateřstvím s úctou, respektem a láskou, v neposlední řadě maminka tří dětí.

Soňa: Ilčo, co tě k porodům přitáhlo?

K porodům mě přitáhly moje vlastní porody. Zažila jsem dva vyvolávané porody, a když jsem zjistila, že jsem těhotná potřetí, docela jsem začala panikařit. Věděla jsem, že budu muset to dítě nějakým způsobem dostat na tento svět. To mi po zkušenostech z předchozích porodů přišlo nemožné.

Tak jsem začala hledat informace, zašla do Třebíčské knihovny, a vytáhla si osudovou knížku od MUDr. Leboyera Porod bez násilí. To mi otočilo pohled na porod vzhůru nohama, a začala jsem shánět další knihy a informace.

Během pár měsíců jsem změnila názory téměř na vše, co se porodů týká. Došla jsem k závěru, že porodit zvládnu jedině doma (nakonec tomu tak bohužel nebylo, ale v tu dobu jsem jinou možnost neviděla). Absolutní nepochopení okolí (mimo partnera, ten byl úžasný, a velmi si ho za to vážím), neustálé strašení a úplně nulová podpora mně paradoxně otevřela dveře k tomu všemu, co teď dělám. Nechtěla jsem, aby v tak nepříjemné situaci musely být další a další ženy.

Soňa: Prozraď nám, čemu všemu se v oblasti porodů věnuješ? Vím, že děláš předporodní přípravu, doprovázíš k porodům, putuješ spolu s výstavou, jezdíš na různé podpůrné akce. Je to vše?

Ano, mojí hlavní činností je předporodní příprava, jsem lektorkou Jemného Zrození, děláme kurzy kompletní předporodní přípravy s hypnoporodem po celé ČR. Pak jezdím s výstavou od města k městu. To je moc fajn, je šance, že se díky této akci narodí pár dětí právě v úctě, respektu a lásce. Vlastně se to už i párkrát povedlo. S mými doprovody k porodům je to složitější, nedoprovázím všechny ženy, které mě osloví. Většinou jsou to známé, a když ne, musím mít pocit, že jsme si lidsky dobře sedly. Párkrát jsem intuici neposlechla, a zpětně toho litovala. Se spoustou z nich pak zůstáváme v kontaktu i dlouho po porodu.

Ale k otázce , mimo to dělám několikrát do měsíce Mateřské kruhy hlavně v Třebíči, Znojmě, občas ve Žďáře nad Sázavou, a chystá se Jihlava. Občas někde nějakou besedu nebo přednášku. Na FB mám skupiny Mateřské kruhy, Putovní výstava s úctou, respektem a láskou, a stránku Děti nás učí myslet. Mám stránky www.vnimej-sve-telo.webnode.cz a www.putovni-vystava7.webnode.cz. Víc toho momentálně nestíhám. Právě proto, že mám 3 děti, a nejmladší dcerka Timea bude mít teprve 2 roky a je hodně kojená. Ale plánů do budoucna mám spoustu. Jedním z nich je další studium.

Soňa: Co tě inspirovalo k putovní výstavě?

Upřímně vůbec nevím. Přemýšlela jsem, jak dostat informace, které mě oslovily díky knihovně a tam vytažené knize, i mezi ostatní ženy. Ne jen mezi ty ženy, co se o téma vyloženě zajímají. Tak mě napadla výstava v kavárnách, restauracích, centrech, prostě v místech, kam chodí lidé běžně. Doufala jsem, že si třeba ty informace tímto způsobem najdou cestu i k lidem, kteří by tu knihu v té knihovně vrátili zpět….když uvidí ten hmatatelný rozdíl na fotografiích.

Soňa: Jak výstavu financuješ?

Ona je taková celkem bezúdržbová :D. Všichni, kteří přednáší na zahájení, to dělají zcela zdarma. Všechny je obdivuji. A jsem za to neskutečně vděčná. Ale o tom bys zrovna Ty mohla povídat.

Ne, ale vážně. Část peněz na plátna jsem dostala od Jemného Zrození, část od Nappu, zbytek jsem platila z mateřské, v té době jsem jiný příjem neměla. Pak jsem náklady platila z kurzů, co jsem dělala. Po pár měsících výstavy přišlo velké překvapení, kdy úžasné třebíčské ženy z nosící skupiny společně s firmou Vatanai daly dohromady částku, která vystačí až do konce původně plánovaného putování. Plán výstavy byl na rok, teď v květnu jsem to chtěla ukončit. Pak se to trochu zvrtlo, a momentálně je výstava zamluvená do konce roku 2017. Z čeho ji budu platit dál? Nejspíš zase z toho, co vydělám. Neumím, a asi ani nechci, si někde říkat o peníze. To je část mého plánu, co prostě neumím.

Soňa: Jaké máš s výstavou plány do budoucna?

Na to jsem vlastně odpověděla v předchozí otázce. Do konce roku 2017 budu s výstavou jezdit, budu organizovat besedy pro rodiče, kteří informace chtějí. Vše zdarma, pouze za dobrovolné vstupné. Dál nevím, třeba plátna rozdám do porodnic. 😀 😀

Soňa: Co ti dává energii pokračovat? Co tě na porodech baví?

Co mi dává energii… Každý krásný porodní příběh, který mi ženy pošlou. Každé narození miminka s respektem, úctou a láskou. Každá spokojená žena, která měla možnost prožít celé období těhotenství a porodu v klidu a pohodě. Každé spokojené miminko užívající si přítomnost svých rodičů.

A co mě baví… To neumím říct. Někdy jsem smutná a zoufalá z toho, co se děje, a nemám pocit, že mě to baví. Ale většinou mě baví ta ženská energie a síla. To, co si máme možnost vzájemně předávat. Baví mě, když se to povede, a rodina si porod užije, když vyjde bonding, přisátí miminka. Baví mě to vzájemné seznamování s nově příchozím členem rodiny, ta euforie a štěstí. A taky mě baví, když si žena užije i následující dny, týdny a měsíce. Takže mě na porodech vlastně baví úplně všechno. Ale to mluvím o porodech v režii ženy, ty bezdůvodně medicínsky vedené mi nahání hrůzu.

Soňa: Je něco, co by sis přála, aby se změnilo?

Jé, toho by bylo. Ale hlavním přáním je, aby zase začaly rodit ženy.

Úžasné by bylo, kdyby v ČR začala fungovat kontinuální péče porodních asistentek. Také to, aby si ženy mohly vybírat péči v těhotenství i u porodu, aby neměly strach říkat si, co chtějí a co ne, a bylo to respektováno. Další velké přání je, aby si ženy mohly vybírat i místo porodu. Aby zde fungovalo to, co běžně v zahraničí, a to je jak porod v porodnici, porodních domech, tak i v domácím prostředí. Aby zde začali všichni táhnout za jeden provaz a uvědomili si, že pokud jde porod dobře, nepotřebuje léčit ani urychlovat. A ve chvíli, kdy se objeví (nedej Bože) patologie, je čas využít zdravotní služby. Tak jako když se vybourám v autě nebo na motorce.

Posledním obrovským přáním je, aby přestaly být brány ženy rodící mimo zdravotní zařízení za obtěžující. Rozpaluje mě doběla názor „Tak ať si rodí, kde chce, ale až se něco stane, ať nás neotravuje. Může tím blokovat sanitku pro někoho, kdo ji potřebuje víc.“ Toto je tak nesmyslné, vždycky si říkám, pro koho třeba? Pro alkoholika, feťáka, kuřáka, řidiče, motorkáře, vyznavače adrenalinových sportů? Ti všichni přece blokují sanitky. Proč zrovna rodící žena budí tolik zloby? A proč zrovna u porodu ženy nemají rozhodovat, když 3 dny po porodu naloží většina z nás dítě do auta, a jede s ním kolikrát i po dálnici celkem velkou vzdálenost domů. Přitom jízda v autě je statisticky mnohem nebezpečnější než porod, a dítě si v té chvíli také nemohlo říct, že do auta nechce. Rozhodl za něj prostě rodič. Jde o to, že to děláme všichni, tak je to OK. Protože tady platí „Nedělej nic jinak než většina, to je špatné.“ A to je asi to hlavní, co je potřeba změnit. Abychom si všichni uvědomili, že musíme respektovat různé názory.

Věřím, že tohle všechno se ale jednou povede, je tu spousta skvělých PA a organizací, co na tom intenzivně pracují, a krůček po krůčku to mění. Díky jim za odvahu a trpělivost, nemají to snadné.

Soňa: Chtěla bys něco vzkázat těhotným čtenářkám?

Ženy, je to na Vás! Jediný, kdo změnu dokáže, jste Vy, když budete chtít.

Věřte své intuici, rozhodujte se podle svého svědomí a nehledejte v mateřství žádnou velkou vědu. Dělejte věci tak, jak vyhovují Vám a Vašim dětem. Dopřejte si ten luxus těhotenství, porod a rodičovství si užít. Ono to jde, i když nám dlouho říkali, že ne. Ať se naše děti vyhnou tomu, kde většina naší separované generace je…a to tam, že máme problém obejmout a dát pusu své mámě se slovy mám Tě rád/a.

Děkuji za rozhovor


Studie říká, že je bezpečné jíst v průběhu porodu

Těhotné ve Spojených státech se můžou zaradovat! V průběhu porodu není třeba trpět hlady.

Nová studie zveřejněná Americkou anesteziologickou společností říká, že ženám nehrozí riziko vdechnutí, pokud jí v průběhu porodu.

Anestezie se zavádí do míchy, nikoliv skrze dýchací masku a riziko je tedy velmi nízké.

Ženy v průběhu porodu potřebují sílu a některé ženy rodí celé dny bez jídla. To musí být silné matky, že?

Tiskové prohlášení k studii také uvádí, „Výzkumníci uvádí, že energické a kalorické nároky rodících žen jsou podobné maratonským běžcům. To by odpovídalo….

Navíc, „bez adekvátní výživy ženská těla začnou spalovat tuk, což zvyšuje kyselost krve pro matku i dítě. Potenciálně to vede ke zmenšení kontrakcí, delšímu porodu a horším zdravotním výsledkům novorozence. Studie dále naznačuje, že půst může vést k emočnímu stresu a menšímu prokrvení dělohy i placenty, prodloužení porodu a stresu plodu.

Zdroj: www.parentsociety.com

 


80 % buněk v mateřském mléce jsou makrofágy

„Kolem 80% buněk v mateřském mléce jsou makrofágy – imunitní buňky zabíjející bakterie, houby a viry. Kojené děti jsou různou měrou chráněny proti mnoha chorobám včetně zápalu plic, butulismu, zánětu průdušek, stafylokové infekci, chřipce, zánětu středního ucha a zarděnkám. Navíc matka vytváří protilátky proti jakékoliv nemoci v jejich prostředí. Mateřské mléko, je přizpůsobeno chránit dítě proti tomu, s čím je třeba se vyrovnat.

Zdroj:

An article from YourPediatrician.com explains how this is possible:

“About 80 percent of the cells in breast milk are macrophages, cells that kill bacteria, fungi and viruses. Breast-fed babies are protected, in varying degrees, from a number of illnesses, including pneumonia, botulism, bronchitis, staphylococcal infections, influenza, ear infections, and German measles. Furthermore, mothers produce antibodies to whatever disease is present in their environment, making their milk custom-designed to fight the diseases their babies are exposed to as well.”

Photo of Breastmilk Killing Bacteria In Petri Dish Goes Viral


Microbirth – dokument o zrození imunity

Moderní věda odhaluje zásadní důležitost vystavení dítěte mikrobům matky v průběhu těhotenství, porodu a kojení. Ideální výcvik imunity dítěte je, pokud je vystaveno mikrobům své matky.

Mikroby jsou přenášeny z matky na dítě v průběhu vaginálního porodu, kontaktu kůže na kůži a kojení po generace. Zakládají bakteriální ekosystém dítěte, který bude mít celoživotní vliv na zdraví dítěte.

Výzkumy naznačují, že lékařské zásahy, včetně císařského řezu a kojenecké dětské výživy zasahují do mikroskopických procesů. Což by mohlo vysvětlovat, proč děti narozené císařským řezem čelí zvýšenému riziku rozvoje imunitních chorob včetně astma, alergií, diabetes 1. typu a celiakii.

Microbirth je dokument s řadou ocenění. Mapuje poznatky moderní vědy v oblasti vlivu mikrobů v průběhu těhotenství, porodu a kojení. Dokument představuje i některé vědce stojící za průlomovými výzkumy v této oblasti.

Po úspěchu filmu došlo k sepsání knihy pro rodiče a zdravotníky: The Microbiome Effect (britské vydání) and Your Baby’s Microbiome (americké vydání)

Na jaře 2017, bude spuštěn program pro vzdělávání zdravotníků včetně online kurzů a celodenního semináře.

www.microbirth.com

DVD filmu Microbirth

 


Trauma z pôrodu je reálna

Nová kvalitatívna štúdia, zahŕňajúca 943 žien, si dala za cieľ preskúmať príčiny vzniku traumy a postraumatickej stresovej poruchy (PTSD) po pôrode. Prináša zaujímavé zistenia a pridáva sa tak k rastúcemu množstvu evidencie o tom, že na rešpektujúcej komunikácii a prístupe zdravotníckeho personálu k žene počas pôrodu, ako k autonómnej bytosti, naozaj záleží.

Zdroj a více info: Ženské kruhy

 


Separace novorozenců a matek

Šla jsem včera se synem kolem areálu nemocnice, kde je i porodní oddělení. Unavená si v duchu říkám, zeptám se, jestli by mi ho pohlídali, že bych se ráda naposledy vyspala. Prý to tam tak běžně dělají. Rádi pomáhají matkám. Jen jsem si neuměla představit, že nechám ani ne tříletého syna přes noc v naprosto neznámém prostředí. Je zvyklý spát jen doma nebo u babiček. Jak by to asi v takto nízkém věku snášel? Ani nevím, jestli bych sama usnula. Ale jiné maminky to zvládnou! Jsem měkká. Takhle to dítě jen rozmazluji! Co z něj asi tak vyroste?!

Ačkoliv jsem se v této společnosti narodila a celý život tady žiju, vůbec tomu tady nerozumím. Nerozumím například tomu, proč se po porodu separují děti a mnoho žen to považuje za normální nebo dokonce správné. Mě ve školce učili, že nemám chytat na zatoulaná mláďata, protože by je maminka už nepřijala. Proč si někdo myslí, že lidská matka je o tolik jiná? A nemyslím, si, že když si matka odnese dítě z porodnice a doklepe to s ním až do dospělosti, že je to důkaz, že jej přijala. Lidské mládě se vyvíjí nesmírně pomalu a nutně potřebuje, aby se na něj někdo navázal, zamiloval se do něj a láskyplně o něj pečoval.

Separací matky a dítěte tyto šance snižujeme a přitom je to úplně zdarma – nechat matku s dítětem kůže na kůži, v teple a klidu. Nejen že se tím oba dva zklidní po náročném porodu, usnadní se kojení, sníží se šance na krvácení matky, zrychlí se vypuzení placenty, ale navíc ti dva mají šanci se do sebe zamilovat. Přínos, který nerušený bonding má pro matku i dítě je jen těžko vyčíslitelný. Pro mě je to něco, co by zdravotníci měli matkám nutit! Včera jsem se ale dozvěděla, že oni by to i udělali, ale matky to nechtějí. Děti jsou prý špinavé. Tak mě napadá, že bych syna strčila do porodnice alespoň na umytí?


Svobodná volba

České porodnictví nevzkvétá. Až v tomto roce jsem si na příbězích jiných žen začala uvědomovat, že porušování práv, násilí, separace dětí a zastrašování jsou běžnou praxí. Dřív jsem si myslela, že jsem přecitlivělá a domácí porod byl přehnanou reakcí. Letos mi ale začalo docházet, že je to systémová záležitost, a že jsem pro své dítě i sebe zvolila správně. (Těch pár nejinformovanějších z informovaných vlaštovek, které si přirozený porod v podonici dokáží uhájit, jaro v systému zatím nedělá!)
V těhotenství jsem si myslela, že mě nemožnost v klidu a bezpečí v naší zemi porodit snad zničí, ale co tě nezabije, to tě posílí. Chtěla bych poděkovat českému porodnictví, že mi pomohlo si uvědomit, že jsou to ženy, které mají na rození monopol. Jsou to ženy, které mají intuitivní moudrost a sílu dítě nejen počít, donosit, ale i porodit. Zdravé dítě je dobrá práce matky! Tento absurdní systém mi pomohl si uvědomit jakou sílu v sobě jako ženy od přírody máme. Díky za to!
Žijeme v – pro mě – naprosto nepochopitelné společnosti, která šikanuje ženy za to, že chtějí aktivně porodit své dítě. Běžte do porodnice s tím, že chcete císaře (nic proti život zachraňující operaci) a nevyhodí vás, ale na tom samém oddělení řekněte, že si nepřeje být příliš rušena, protože toužíte porodit přirozeně. Už vidím tu vlnu nadšení, kterou vyvoláte tím, že nic nechcete. Rodila jsem neasistovaně doma a veřejně slibuji, že se za to nebudu omlouvat, dokud neuslyším omluvu mně a mé dceři za to, jak s námi zacházeli na pouhých kontrolách v Podolí! Z celého srdce podporuji #svobodnavolba, protože i české ženy si zaslouží péči porodní asistentky při domácím porodu!


Vaše tělo umí porodit

Nenápadná kniha s velkým příběhem – to je Znovuzrozená. Dvojnásobná maminka Soňa Kolmanová v ní otevřeně zachycuje svá těhotenství, dva zcela odlišné porody i intenzivní proces změny a zrání, který její mateřství odstartovalo. Tato osobní zpověď ukazuje, jak obtížné může být pro matku, která vnímá nejen fyzickou rovinu porodu, rozhodování, kde a jak přivést na svět své dítě.

Proč jste se rozhodla napsat tuto knihu, v níž popisujete i své dva porody – první v nemocnici a druhý domácí?
Po druhém porodu jsem si myslela, že porodní téma pro mě postupně ztratí své kouzlo. Neznala jsem ženy, které by o mé zkušenosti jevily zájem, sama jsem se za způsob druhého porodu styděla. Čím víc jsem vzpomínky potlačovala, tím více mě pronásledovaly. Až rok po domácím porodu jsem našla uzavřenou skupinu žen, které rodily nebo plánovaly porod doma. Zjistila jsem, že jsou ženy, pro které je můj příběh inspirativní. Jedna paní přišla s otázkou, jestli jsem se před porodem bála. Zamyslela jsem se nad tím, že můj porodní příběh bez kontextu mého života působí, jako bych snad nežila v naší společnosti. Vstala a porodila? Ale já jsem měla pocit, že za tím byla spousta hledání a práce sama na sobě.

Začala jsem psát vše, co s těhotenstvími a porody v mém životě souviselo, a zastavila se, když měl text 55 stran A4. Původně jsme vše psala pro sebe, abych se ze vzpomínek vypsala, a i sama před sebou jsem měla problém některé věci popsat. Pamatuji se, jak jsem zavírala oči a děsila se, že by ten soubor někdo mohl najít, ale nechtěla jsem tyto pasáže vynechat. Později jsem nic z toho nemazala.

Výsledkem je velmi otevřená a intimní zpověď, navíc na kontroverzní téma domácích porodů – nebála jste se negativních reakcí?
Pamatuji se, že jsem ještě před tiskem říkala kamarádovi, že „tu knihu vydám a emigruji“.
„To přeháníš,“ povídá on.
„Také jsem si zajistila klíče od bytu, kde bych se na pár dní mohla ukrýt.“
„A co by se podle tebe mohlo stát?“ ptá se.
„Někdo by si na mě mohl počkat před domem,“ dodávám ustaraně.
„Třeba nějaká fanynka s kytkou,“ říká kamarád pobaveně.

Zpětně mi to samotné přijde úsměvné. Kamarád měl výrazně realističtější odhad, i když v té době se mi zdálo, že to celé buď nechápe, nebo zlehčuje. Měla jsem vymyšlenou i odpověď, kdyby mi někdo psal něco ošklivého. Nic z toho se nestalo. Byla jsem jen otrokem vlastního strachu, ale kdybych knihu nevydala, nikdy bych si to neověřila. Víc lidí mi dodávalo odvahu, ujišťovali mě, že to má smysl, ale ještě do dnešního dne se někdy zhrozím, když si uvědomím, co jsem o sobě napsala a pod svým jménem zveřejnila. Mé soukromí je pro mě velmi cenné, ale to, co je v knize, je minulost a jestli jejím sdílením můžu pomoct byť jen jedinému dítěti k lepšímu porodu, ta veřejná ostuda mi za to stojí.

Jaké reakce čtenářů se k vám dostávají? Máte ohlasy třeba i od mužů nebo zdravotníků?
Čtenářské reakce jsou dojemné. Neuměla jsem si představit, že by má kniha mohla takto oslovovat čtenářky i čtenáře. Domnívala jsem se, že může být zajímavá pro pár domarodiček, ale zdá se, že silně rezonuje i s ženami, které domácí porody spíše odpuzují. Mnozí mi píší, že u knihy brečeli dojetím, děkují mi za otevřenost a odvahu sdílet můj příběh. Mám i reakce od několika žen-lékařek a jejich zpětná vazba mě naplňuje nadějí, že jednou se u nás děti budou rodit bezpečně a zároveň citlivě.

Přibývá žen, které jako vy po porodu, který ve zdravotnickém zařízení neproběhl podle jejich přání, litují, že svým dětem nezajistily ideální příchod na svět. Jak se na svůj první porod díváte dnes?
Mám čisté svědomí v tom, že jsem se velmi snažila. Bylo to to nejlepší, co jsem v té době uměla. To, že druhý porod vyšel tak fantasticky – a uvrhl porod první do nepříznivého světla – je věc vývoje. Mrzí mě, že jsem dceři nebyla větší oporou, že jsem víc pozornosti věnovala tomu, co po mně chtěli zdravotníci než signálům vlastního těla. Velmi mě mrzí přerušení bondingu, že dceru odsáli a umyli. Vše se navíc dělo ve vedlejší místnosti, ze které vyhodili i manžela. Až po druhém porodu jsem pochopila, že porod může být velmi jemný a že to, co se mně a dceři v porodnici stalo, bylo naprosto zbytečné a brutální.

Váš příběh dokládá, jak náročné jsou pro ženu těhotenství, porod a mateřství a že současný zdravotnický systém tento úkol často ještě ztěžuje. Co by se podle vás mohlo změnit nejen v českých porodnicích?
Jsem tak ráda, že se na to ptáte. V ideálním světě bych si přála, aby se zásluhy připisovaly ženám, protože neoddiskutovatelně jejich jsou. Zdravé dítě je vždy výsledkem práce matky, nikoliv zdravotníků. Je jedno, kolik kontrol absolvujete. Žádné vyšetření zdravé dítě nevytvoří, to může jen žena. Rodí vždy matka. Matka má právo odmítnout vyšetření nebo i zákroky, které si nepřeje, a mělo by to být respektováno, aniž by to pošramotilo budoucí spolupráci se zdravotníky.

Dítě patří k matce, a pokud ta nemůže, tak k otci. Bonding je i právem dítěte a kdo dítě odnese, ať netvrdí, že tak činí v jeho zájmu. Separace je pro mě něco jako zločin proti lidskosti s nedozírným negativním dopadem na psychiku dítěte.

Děsí mě, že za přirozený porod, který je prokazatelně nejlepší variantou pro zdravou matku a dítě, je pojišťovnou hrazena nejnižší částka. Potom to může vypadat, že se porodnici vyplatí komplikované porody zakončené akutní sekcí. Ráda bych v budoucnu viděla nastavení plateb tak, aby přirozené porody nebyly finančně znevýhodněné. Mělo by nám jít o zachování zdraví. Mnohokrát zmiňovaná je důležitost péče porodních asistentek, které by zdravou ženu provázely těhotenstvím, porodem a šestinedělím a v ideálním případě jí poskytovaly i pocit psychické opory, jež může být pro zdravou těhotnou tou nejdůležitější součástí péče. Lékaři jsou specialisté na patologie, ale porod je fyziologická záležitost a většina žen k tomu, aby porodila, potřebuje klid, pocit bezpečí, soukromí a možná povzbuzení.

Dnes bohužel nemáme možnost svobodné volby místa porodu. V celé zemi nefunguje ani jeden porodní dům, soukromé porodní asistentky riskují pokutu za přítomnost u domácího porodu. Porodnice nemají konkurenci a nejsou tudíž pod tlakem svůj přístup měnit. V dnešní době si sice můžete vybrat porodnici, jakou chcete, ale pro své rozhodování nedostanete ani statistiku, kolik kde dělají nástřihů nebo císařských řezů. Pro zdravotníky bych si přála systémovou prevenci vyhoření a v průběhu studia povinné zpracování vlastního porodního traumatu. Těším se na dobu, až přestaneme počítat přeživší a začneme brát vážně i psychické důsledky porodu pro matku i dítě.

V knize narážíte i na to, že při prvním těhotenství jste byla hodně „v hlavě“ a neuměla naslouchat své intuici. Myslíte si, že je to obecný rys současných žen, které jsou odmala orientované na výkon? A že právě to by mohl být jeden z důvodů, proč se na porod pohlíží jako na riskantní drama vyžadující lékařský dohled?
Žijeme ve společnosti, která glorifikuje mužské hodnoty. Zkuste něco obhajovat tím, že to tak prostě cítíte –  protistrana se vám pravděpodobně vysměje. Když se však rozhodnete na základě pocitu, ale vysvětlíte ho argumentem, bude to společensky přijatelné. Žena má v těhotenství a při porodu ohromnou výhodu proti všem odborníkům – zná své tělo, může popsat své pocity a podat tak tu nejpřesnější zprávu o stavu dítěte.  Ale nemá to jak dokázat. Často nemá vzdělání v oboru, nemůže své pocity prokázat výsledky z laboratoře či přístroje. Ale v mém případě byly tyto subjektivní pocity přesné a při druhém porodu mě vedly naprosto bezchybně.

Máte pravdu v tom, že jsme orientované na výsledek, a proto asi porod posuzujeme podle toho, jak dlouho trval, kolik vážilo dítě nebo že matka i dítě přežili. Racionálně by to měl být úspěch, ale žena se vnitřně může cítit o něco ochuzená nebo třeba i zneužitá, poškozená lékařskými zásahy. Na to se dnes nebere zřetel a mnoho žen tiše trpí pocitem ukradeného porodu, bolestivými jizvami na těle i na duši. Jejich zranění jsou bagatelizována. Chtěla bych jim říct, že na svůj smutek či vztek mají právo a velmi mě mrzí, co se jim přihodilo.

Ženy umí rodit, ale už ani ony samy tomu mnohdy nevěří. A tam je podle mě zakopaný pes. Nenabádám nikomu k tomu, aby rodil jako já, ale jestli bych mohla říct jeden vzkaz, bylo by to „vaše tělo umí porodit“. Myslím, že devět měsíců těhotenství je dost dlouhá doba na to se rozpomenout, jak být v ženské energii. Mě osobně v tomto ohledu první těhotenství velmi zaskočilo. Byla jsem zvyklá vše řídit, plánovat, organizovat a najednou to nešlo. Strhl mě proud, který byl výrazně silnější, najednou se mi chtělo jen existovat. Myslím, že porody dnes probíhají tak absurdně, protože v nich ženy ztratily hlavní slovo. Porod je nejženštější z ženských momentů a potřebuje typické ženské kvality – empatii, trpělivost, odevzdání se, plynutí a pokoru. Pro dnešní porody jsou naopak typická měření, tabulky, standardy, kontrola, výkon a výsledek.

V knize zachycujete i nelehké rozhodování, kde rodit podruhé. Žádná klišé o permanentně šťastné těhulce a nezodpovědné domarodičce, ale urputné hledání cesty i naprosté zoufalství. Co vám pomáhalo v tomto náročném období?
Zpětně to vnímám jako psychický očistec. Nemám vztah k náboženství, ale v té době jsem pochopila, proč se při modlitbě klečí – když jste dostatečně zoufalá, přijde to úplně samo. Už nemáte sílu vzdorovat, zlomí vás to a jste pokorná. V té době bych udělala cokoliv, poklonila bych se komukoliv, kdo by mi mohl pomoct. A tenkrát to přišlo – vědomí, že porodit můžu a musím jen já sama, že nikomu na mém dítěti nesejde tolik jako mně samotné, že je to především má zodpovědnost, která se mi tak těžce nese a kterou není na koho hodit.

Měla jsem v té době velikého spojence ve svém dítěti. Když jsem se s ním snažila komunikovat, vždy mi jakoby naznačovalo, že to bude v pořádku. Moc jsem se v tehdy bála, jestli to skutečně chápu správně, jestli si to celé jen nenamlouvám. Další oporou mi bylo mé tělo. Mám k němu důvěru, můžu se na něj spolehnout. A třetí berličkou byla má intuice, která mi celé těhotenství radila, ať prostě zůstanu na porod doma, že to bude v pořádku.

Měsíce jste prožívala i strach, že domácí porod bez asistence, který jste vnímala jako nejpřirozenější volbu, nedopadne dobře. Jak se vám tyto obavy podařilo zvládnout?
V těhotenství jsem mohla pouze čekat. Nejhorší bylo, když jsem začala „přemýšlet“. V tomto smyslu to byl skvělý trénink na bytí tady a teď. Učila jsem se své myšlenky a vnitřního kritika krotit. Téměř nikomu jsem o svých plánech neříkala a nebyla jsem vystavena nátlaku zvenčí, ale tím víc jsem se pranýřovala sama. Až do začátku porodu jsem si nebyla úplně jistá, jestli porod doma zvládnu, ale s rozjezdem kontrakcí ve mně zavládl naprostý klid, nic mi nechybělo, neměla jsem pochyby ani strach.

Co se vám osvědčilo jako předporodní příprava a co byste doporučila nejen ženám, které uvažují o domácím porodu?
Aktivně jsem hledala inspirativní ženy a jejich porodní příběhy. Přišlo mi logické hledat odpovědi u zkušených žen. Poslechla jsem si jejich příběh a pocitově jsem si ohodnotila, jestli to je podle mě dobrý vzor, jestli bych to chtěla podobně. Když jsem našla něco, co se mi líbilo, kladla jsem si otázku, jak to ta žena dokázala. Co jí pomohlo to prožít takto? Co ta žena dělá jinak oproti ženám, které to hodnotí negativně? Co se od ní můžu naučit já?

To nejlepší, co jsem se naučila, bylo naslouchat svému tělu, důvěřovat mu a nechat jej, aby mě vedlo. Je o tolik snadnější jít při porodu s proudem, nesnažit se kontrolovat, nemít předem žádné konkrétnější představy, nedělat si iluze, komunikovat s dítětem, věřit svým pocitům, být bezprostřední, nemyslet.

Před druhým těhotenstvím se mi také podařilo rozkrýt mé porodní trauma a velmi mě to zasáhlo. Jak jsme se rodily my, jako děti, ovlivňuje naše vnímání porodu i způsob, jakým rodíme. Porod mé dcery se nápadně podobal mému vlastnímu porodu. Před druhým těhotenstvím jsem svůj porodní zážitek měla více vědomě zpracovaný a myslím, že i to sehrálo svoji roli.

A v neposlední řadě považuji za důležité si zpracovat emoční témata, která v těhotenství vyvstanou. Nehrát si na nejkrásnější období v životě ženy, ale čelit tomu, co se v rodině, ve vztahu s partnerem a dítětem děje. Dovolit si pojmenovávat tu situaci takovou, jaká je, nelakovat nic narůžovo, nepotlačovat negativní pocity, ale prožít si je a nechat je odejít, aktivně řešit to, co řešit lze.

Vnímáte, že způsob porodu se promítl i do vztahu k vašim dětem?
Tohoto pocitu se nemůžu zbavit. První porod se „zasekával“. Dcera se chtěla narodit, ale já jsem situaci nevyhodnotila jako bezpečnou, poté jsem já měla pocit, že by se už narodit mohla, a jí se nechtělo. Tento vzorec se nám opakuje denně. Ona může, já ne. Ona nechce, já chci. Přitom je dobrá vůle na obou stranách, ale nedaří se nám potkat časově. Máme se rády, ale moc nám to neladí.

S druhým dítětem mám intenzivnější propojení, mám pocit, že rozumím tomu, co chce a potřebuje. Umíme se sladit, dohodnout. Mám k němu důvěru. Nepotřebuji ho neustále kontrolovat, protože jej cítím i na dálku. Vím, kdy pláče v dětském koutku, i když jej neslyším. Až po druhém porodu jsem zažila ten pocit, že se do dítěte zamilujete, a myslím, že v tom velikou roli hrál nejen krásný porod, ale také nerušený bonding, kdy jsem si jej mohla podle libosti prohlížet, počítat mu prstíčky, očistit si ho, očichat, být s ním v kontaktu kůže na kůži bez přerušení téměř celý týden, a to vše v našem tempu v teple naší postele.

V knize si pokládáte i otázku, proč mít vlastně děti. Myslím, že tak se v současnosti ptá hodně žen, pro které mateřství může přestavovat „brzdu“. Jak byste na ni s odstupem odpověděla? Co všechno vám mateřství dalo, nebo naopak vzalo?
Sama jsem ze zdevastované ženské linie, kde by vztahy matka-dcera mohly být námětem thrilleru. Během dospívání jsem si říkala, že nebudu nikoho takto týrat. Právě proto, že nemám z dětství zažitý model, který bych byla ochotná převzít, v mateřství hodně tápu a hledám. Je to pro mě velmi namáhavé. Denně bojuji s tím, že sklouzávám k něčemu, co nechci. Každý večer si kladu otázku, jak by se to dalo dělat jinak a lépe. Je to, co dětem dávám, ještě dost, nebo už je to málo?

Nikdy jsem se nerozhodla pro větší závazek než pořídit si děti. Pozoruji na sobě, jak obtížné je dávat dětem to, co jsem sama nikdy nedostala (nemluvím o materiální rovině). Mým nejhlubším přáním je, aby se toto nešťastné dědictví mojí osobou zastavilo. Intenzivně pro sebe hledám způsoby, jak se z mateřství skutečně těšit, jak s dětmi sdílet svůj život a nečekat jen, až odrostou, nevyčítat jim, že jsem se pro ně obětovala, ale současně je neošidit. Letošní rok je pro mě o hledání rovnováhy mezi mateřstvím a potřebou mít i čas pro sebe a své zájmy.

Své děti miluji a většinu času jsem vděčná, že je mám. Nikdo mě nemotivuje k takovým výkonům jako ony. Moc ráda pozoruji, jaký k sobě mají blízký vztah. Jejich existence mi denně nastavuje zrcadlo a nutí mě léčit se z mých dětských zranění. Na dětech je krásné to, že i když chybuji, dávají mi nové a nové šance. Mateřství je pro mě velikým dobrodružstvím, které mi ukazuje to nejhorší i nejkrásnější na mně samotné.

Rozhovor pro magazín Brána k dětem.